Určitě se nejedná o klasickou depresi, buď klidná ;) Můj názor je ten, že v životě každýho z nás jsou úseky, kdy se cítíme zkrátka sami, kdy převažuje smutek, strach, nejistota... A je jedno, jestli jde o těhotenství, srovnávání se s problémem/traumatem, o umírání... každej z nás je jedinečná osobnost a každej z nás tyto situace prožívá po svým. Je úžasný, pokud máš kolem sebe lidi, kteří tě podpoří, rozesmějou, přivedou tě na jiný myšlenky, ale to bohužel neznamená, že tě plně pochopí (alespoň ne v mým případě :) ), a to je asi to, co člověku opravdu chybí. Jednou z cest je určitě zaměření se na to dobrý, co je kolem tebe, na důvody k normálnímu životu (i když pro každýho z nás je normální něco jinýho :) ), na smíření se se situací i s následky (já třeba - ač malýho, nenarozenýho Ludvíka zbožňuju už dnes - se těžko srovnávám s tím, jak se mi celej život změní, netuším, co mě čeká, jak to zvládnu, že tak trochu končí "mládí" a začíná ta "dospělost"...) a hlavně je potřeba v sobě najít sílu k tomu, abys tu volbu, kterou jsi udělala, taky ustála a dokázala obhájit :) Možná to beru příliš dramaticky, píšu spíš to, co aktuálně cítím, možná bude stačit jen víc spánku, čokolády a sluníčka... snad to tak ve tvým případě bude :) Držím pěsti, ať se té únavy zbavíš, protože prcek to všechno cítí s tebou ;) :€O: :€s€:
Určitě se nejedná o klasickou depresi, buď klidná ;) Můj názor je ten, že v životě každýho z nás jsou úseky, kdy se cítíme zkrátka sami, kdy převažuje smutek, strach, nejistota... A je jedno, jestli jde o těhotenství, srovnávání se s problémem/traumatem, o umírání... každej z nás je jedinečná osobnost a každej z nás tyto situace prožívá po svým. Je úžasný, pokud máš kolem sebe lidi, kteří tě podpoří, rozesmějou, přivedou tě na jiný myšlenky, ale to bohužel neznamená, že tě plně pochopí (alespoň ne v mým případě :) ), a to je asi to, co člověku opravdu chybí. Jednou z cest je určitě zaměření se na to dobrý, co je kolem tebe, na důvody k normálnímu životu (i když pro každýho z nás je normální něco jinýho :) ), na smíření se se situací i s následky (já třeba - ač malýho, nenarozenýho Ludvíka zbožňuju už dnes - se těžko srovnávám s tím, jak se mi celej život změní, netuším, co mě čeká, jak to zvládnu, že tak trochu končí "mládí" a začíná ta "dospělost"...) a hlavně je potřeba v sobě najít sílu k tomu, abys tu volbu, kterou jsi udělala, taky ustála a dokázala obhájit :) Možná to beru příliš dramaticky, píšu spíš to, co aktuálně cítím, možná bude stačit jen víc spánku, čokolády a sluníčka... snad to tak ve tvým případě bude :) Držím pěsti, ať se té únavy zbavíš, protože prcek to všechno cítí s tebou ;) :€O: :€s€: