Ahoj, uz nevim, jak dal. Jsem ted 27+2, s rizikovym tehotenstvim na neschopence. Strasne dlouho(pres osm let) jsme nemohli otehotnet, 4x nam nevyslo IVF. Manzel je cizinec a pracuje v cizine, ale necekana zprava o (nakonec prirozenem:)) otehotneni me zastihla tady a jeho tam. Bala bych se cesty, zejmena letadlem, a take bych rada rodila tady, proto jsme udelali docasne opatreni, ze ja budu do porodu tady a po sestinedeli pojedem vsichni hned za nim. Bohuzel manzel muze prijet jen jednou za mesic na vikend,prijede v sobotu a v nedeli v poledne musi pryc, je unaveny z prace. Myslela jsem, mam tu rodinu, mamku...Bohuzel prave v dobe, kdy jsem otehotnela, se s moji puvodni rodinou neco stalo, nebo jsem to proste jen do te doby nevnimala. Muj tata vlastni cinzovni dum, jsme tri deti, vzdy jsem si myslela, ze je to dost pro vsechny, ale zrejme i vlivem partneru mych sourozencu, zacala (mnou nepozorovana)ticha valka o majetek. Byl to jeden sok za druhym, vubec nic jsem netusila, ale oni meli detailni plany a za mymi zady mne vysoupli z jakehokoliv jednani o majetek. Mela jsem je oba moc rada, sestre jsem vzdy pomahala, hlidala deti, ale pak jsem zjistila, ze mne mela jen na to. Jednou, jeste pred tim,nez se stala ta schuzka, na niz jsem se vse dozvedela(brezen), mi zavolala, nechci-li za ni prijit si popovidat, ale kdyz jsem prisla, dala mijen deti a lehla si. Kdyz se vzbudila, tak mi rekla,no tak uz muzes jit. Ja byla v soku, chovala se ke ne jako k nejake sluzce! Nevedela jsem jak na ty situace reagovat, jak se branit. Jedine, co jsem udelala, ze jsem se s nimi (sestrou i bratrem) prestala bavit. To bohuzel sestre nestacilo. Je nyni doma a jeji druha holcicka ma vrozenou ocni vadu. Vzdy jsem ji utesovala a snazila se ji pomahat. Ale kdyz se zpetne na vse podivam, ona pro mne nikdy nemela ani slova utechy, kdyz jsem potracela a nevychazelo nam jedno IVF za druhym. Je to jako bych mela na ocich nejake klapky. Bydlime obe v tom cinzovnim dome, v suterenu je vetsi mistnost, ktera slouzi jako komora. Mela jsem v ni kolo zamcene na zamek. Jednoho dne na mne zvonil svagr a rval, ze chce muj zamek od kola. Kdyz jsem se ho ptala proc(myslela jsem, ze mozna kvuli rekonstrukci domu), zarval jen, ze ho chce pouzivat. Jenom jsem zavrela dvere a dal nereagovala. Rano jsem pak nasla me kolo i se zamkem hozene na mych dverich(bydlim v 5.p bez vytahu) a na komore novou petlici. Pozdeji jsem se dozvedela, ze svagr prisel o praci. Muj otec je bohuzel nemocny a barak a deni v nem jsou pro nej podruzne. Nikdo z rodiny nic neudelal, nezastal se mne, vsichni delali, ze se nic nestalo. Prisla jsem si jak naivni idiot, ktery mel vsechny rad a nevidi,co se ve skutecnosti deje. Napsala jsem vsem e-mail, co se stalo a ze jsem tehotna. Bohuzel to pak bylo jeste horsi. Asi sestre vadilo, ze se na mne konecne usmalo stesti, kdyz ona ho ted nema. Cekala jsem pres mesic na volny termin chaty(kterou miluji, narodila jsem se tam) od otce, a kdyz jsem ho dostala, prosila jsem sestru sms, aby to respektovala. Naschval prijela s celou rodinou, snazila jsem se ji vyhybat, ale neustale za mnou chodila a rikala, jak co na chate delam spatne(uplne blbosti-houbicka na myti nadobi se dava sem apod.),prendavala mi me veci a byla zla a bezohledna. Vecer situace vygradovala a svagr mne fyzicky napadl a sebral telefon. Utekla jsem ven a kricela o pomoc, asi za pul hodiny jsem se promrzla vratila,nasla svuj telefon a zavolala policii. Bohuzel jsem se strachy o miminko zhroutila, neustale jsem jen brecela a trasla se a moje sestra ovladla situaci, vzala si je stranou a napovidala jim, co chtela. Nakonec rekli neco, ze drobne rodinne rozmisky nebudou resit a odjeli. Byla jsem uplne zoufala, zavolala jsem zachranku a ty mi konecne pomohli, odjela jsem do porodnice, udelali mi ultrazvuk a mohla jsem tam den zustat. Vubec jsem nechapala, proc to vsechno delaji, co se jim stalo, proc zrovna ted, kdyz konecne, konecne cekame miminko, predstavovala jsem si predtim, jak bude mit ma rodina radost se mnou, mozna nejaka lekce z naivity, ale proc zrovna ted??? (Na chatu jsem od te doby nejela, nemohla bych tam po te hruze ani vkrocit.) Prijela pro mne mamka a dal jsem zustavala u ni. To ale sestre strasne vadilo a nakonec ji napsala mne ocernujici dopis, v nemz si hraje na chudinku, ze jsem vse zpusobila ja. Videla jsem jen kousek toho dopisu, ale myslela jsem, ze to nepreziju, nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo, myslela jsem, ze tem lzim prece nemuze nikdo verit, ze jsou nejaka FAKTA...Mamka (kterou jsem vzdy velmi milovala vedle sveho muze nejvic na svete, ctila jsem ji jako charakter, byla pro mne vzor),mi vsak rekla:"mam tri deti, tohle uz neni precitlivelost, to je nenavist. Chces jen, abych je nenavidela..." Uz jsem nemohla. Nebyla jsem schopna se jakkoliv branit. Az vecer jsem ji rekla, ze mi je jiz jedno, co si o mne mysli, Nevim jiz, co mam delat, jsem tu sama, nemohu od kamaradek chtit, aby mi suplovali manzela nebo rodinu,mohu se s nimi sejit, vse probrat, ale pak se zase vratim do sveho bytu sama, kde nikdo neceka, manzel je skvely, moc mi dava silu, ale taky tu neni fyzicky. Nejvic ze vseho, celou tu dobu, se snazim myslet na nasi malou holcicku, snazim se myslet pozitivne, ale pak vzdy sestra neco udela. Nevim jiz,co mam udelat, aby mne nechala byt. Vypada to, ze si je jista, ze kvuli miminku nic nepodniknu a tak je cim dal troufalejsi a zlejsi. MUDr. mi jiz drive predepsala Magnesium a B6, protoze mam jiz stahy delohy.Navic je koncem panevnim(ale to se snad jeste otoci) a ma maly prutok krve. Opravdu se moc snazim, aby miminko prospivalo, snazim se jist dobre, cvicit, byt pozitivni, ale je mi moc smutno a citim strasne bezpravi od tech nejblizsich(byt se snazim sebevic na to nemyslet) a osamelost. Mohl by mi prosim nekdo poradit, jak dal? Hlavne, aby to nemelo spatny vliv na zdravi miminka. Moc dekuji.
Ahoj, uz nevim, jak dal. Jsem ted 27+2, s rizikovym tehotenstvim na neschopence. Strasne dlouho(pres osm let) jsme nemohli otehotnet, 4x nam nevyslo IVF. Manzel je cizinec a pracuje v cizine, ale necekana zprava o (nakonec prirozenem:)) otehotneni me zastihla tady a jeho tam. Bala bych se cesty, zejmena letadlem, a take bych rada rodila tady, proto jsme udelali docasne opatreni, ze ja budu do porodu tady a po sestinedeli pojedem vsichni hned za nim. Bohuzel manzel muze prijet jen jednou za mesic na vikend,prijede v sobotu a v nedeli v poledne musi pryc, je unaveny z prace. Myslela jsem, mam tu rodinu, mamku...Bohuzel prave v dobe, kdy jsem otehotnela, se s moji puvodni rodinou neco stalo, nebo jsem to proste jen do te doby nevnimala.
Muj tata vlastni cinzovni dum, jsme tri deti, vzdy jsem si myslela, ze je to dost pro vsechny, ale zrejme i vlivem partneru mych sourozencu, zacala (mnou nepozorovana)ticha valka o majetek. Byl to jeden sok za druhym, vubec nic jsem netusila, ale oni meli detailni plany a za mymi zady mne vysoupli z jakehokoliv jednani o majetek. Mela jsem je oba moc rada, sestre jsem vzdy pomahala, hlidala deti, ale pak jsem zjistila, ze mne mela jen na to. Jednou, jeste pred tim,nez se stala ta schuzka, na niz jsem se vse dozvedela(brezen), mi zavolala, nechci-li za ni prijit si popovidat, ale kdyz jsem prisla, dala mijen deti a lehla si. Kdyz se vzbudila, tak mi rekla,no tak uz muzes jit. Ja byla v soku, chovala se ke ne jako k nejake sluzce!
Nevedela jsem jak na ty situace reagovat, jak se branit. Jedine, co jsem udelala, ze jsem se s nimi (sestrou i bratrem) prestala bavit.
To bohuzel sestre nestacilo. Je nyni doma a jeji druha holcicka ma vrozenou ocni vadu. Vzdy jsem ji utesovala a snazila se ji pomahat. Ale kdyz se zpetne na vse podivam, ona pro mne nikdy nemela ani slova utechy, kdyz jsem potracela a nevychazelo nam jedno IVF za druhym. Je to jako bych mela na ocich nejake klapky.
Bydlime obe v tom cinzovnim dome, v suterenu je vetsi mistnost, ktera slouzi jako komora. Mela jsem v ni kolo zamcene na zamek. Jednoho dne na mne zvonil svagr a rval, ze chce muj zamek od kola. Kdyz jsem se ho ptala proc(myslela jsem, ze mozna kvuli rekonstrukci domu), zarval jen, ze ho chce pouzivat. Jenom jsem zavrela dvere a dal nereagovala. Rano jsem pak nasla me kolo i se zamkem hozene na mych dverich(bydlim v 5.p bez vytahu) a na komore novou petlici. Pozdeji jsem se dozvedela, ze svagr prisel o praci. Muj otec je bohuzel nemocny a barak a deni v nem jsou pro nej podruzne. Nikdo z rodiny nic neudelal, nezastal se mne, vsichni delali, ze se nic nestalo. Prisla jsem si jak naivni idiot, ktery mel vsechny rad a nevidi,co se ve skutecnosti deje. Napsala jsem vsem e-mail, co se stalo a ze jsem tehotna.
Bohuzel to pak bylo jeste horsi. Asi sestre vadilo, ze se na mne konecne usmalo stesti, kdyz ona ho ted nema. Cekala jsem pres mesic na volny termin chaty(kterou miluji, narodila jsem se tam) od otce, a kdyz jsem ho dostala, prosila jsem sestru sms, aby to respektovala. Naschval prijela s celou rodinou, snazila jsem se ji vyhybat, ale neustale za mnou chodila a rikala, jak co na chate delam spatne(uplne blbosti-houbicka na myti nadobi se dava sem apod.),prendavala mi me veci a byla zla a bezohledna. Vecer situace vygradovala a svagr mne fyzicky napadl a sebral telefon. Utekla jsem ven a kricela o pomoc, asi za pul hodiny jsem se promrzla vratila,nasla svuj telefon a zavolala policii. Bohuzel jsem se strachy o miminko zhroutila, neustale jsem jen brecela a trasla se a moje sestra ovladla situaci, vzala si je stranou a napovidala jim, co chtela. Nakonec rekli neco, ze drobne rodinne rozmisky nebudou resit a odjeli. Byla jsem uplne zoufala, zavolala jsem zachranku a ty mi konecne pomohli, odjela jsem do porodnice, udelali mi ultrazvuk a mohla jsem tam den zustat. Vubec jsem nechapala, proc to vsechno delaji, co se jim stalo, proc zrovna ted, kdyz konecne, konecne cekame miminko, predstavovala jsem si predtim, jak bude mit ma rodina radost se mnou, mozna nejaka lekce z naivity, ale proc zrovna ted??? (Na chatu jsem od te doby nejela, nemohla bych tam po te hruze ani vkrocit.)
Prijela pro mne mamka a dal jsem zustavala u ni. To ale sestre strasne vadilo a nakonec ji napsala mne ocernujici dopis, v nemz si hraje na chudinku, ze jsem vse zpusobila ja. Videla jsem jen kousek toho dopisu, ale myslela jsem, ze to nepreziju, nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo, myslela jsem, ze tem lzim prece nemuze nikdo verit, ze jsou nejaka FAKTA...Mamka (kterou jsem vzdy velmi milovala vedle sveho muze nejvic na svete, ctila jsem ji jako charakter, byla pro mne vzor),mi vsak rekla:"mam tri deti, tohle uz neni precitlivelost, to je nenavist. Chces jen, abych je nenavidela..." Uz jsem nemohla. Nebyla jsem schopna se jakkoliv branit. Az vecer jsem ji rekla, ze mi je jiz jedno, co si o mne mysli,
Nevim jiz, co mam delat, jsem tu sama, nemohu od kamaradek chtit, aby mi suplovali manzela nebo rodinu,mohu se s nimi sejit, vse probrat, ale pak se zase vratim do sveho bytu sama, kde nikdo neceka, manzel je skvely, moc mi dava silu, ale taky tu neni fyzicky.
Nejvic ze vseho, celou tu dobu, se snazim myslet na nasi malou holcicku, snazim se myslet pozitivne, ale pak vzdy sestra neco udela. Nevim jiz,co mam udelat, aby mne nechala byt. Vypada to, ze si je jista, ze kvuli miminku nic nepodniknu a tak je cim dal troufalejsi a zlejsi. MUDr. mi jiz drive predepsala Magnesium a B6, protoze mam jiz stahy delohy.Navic je koncem panevnim(ale to se snad jeste otoci) a ma maly prutok krve. Opravdu se moc snazim, aby miminko prospivalo, snazim se jist dobre, cvicit, byt pozitivni, ale je mi moc smutno a citim strasne bezpravi od tech nejblizsich(byt se snazim sebevic na to nemyslet) a osamelost. Mohl by mi prosim nekdo poradit, jak dal? Hlavne, aby to nemelo spatny vliv na zdravi miminka. Moc dekuji.