Já se musím přiznat, že pořízení mimi jsme odkládala co nejdál protože už tak od 15 let jsem nechápala, že ženské tu bolest můžou vydržet, každou s kočárkem jsem obdivovala a říkala si silná žena, děti od malička miluju, spoustu jsem jich hlídala ale na to svoje jsem se necítila, byl tam strach z porodu :( .Teď když už je mi skoro 32 let jsem si řekla, že už musím, že to přežiju a sama sobě se divím, že nepanikařím, nikomu jsem o tom strachu neřekla, spíše jen tak ve srandě, že když budu rodit tak jedině bezbolestně a pod. ale teď si říkám, že pro toho miláčka vydržím cokoliv a nebudu se stresovat a hlavně jsem někde četla, že když se ženská zbytečně stresuje, tak podvědomě stahuje svaly a tím se i pomaleji otvírá, psychika je pěkný prevít ;) Takže jakmile půjde do toho, musím být pozitivní a v pohodě ;) prostě musííííííím ;)
Já se musím přiznat, že pořízení mimi jsme odkládala co nejdál protože už tak od 15 let jsem nechápala, že ženské tu bolest můžou vydržet, každou s kočárkem jsem obdivovala a říkala si silná žena, děti od malička miluju, spoustu jsem jich hlídala ale na to svoje jsem se necítila, byl tam strach z porodu :( .Teď když už je mi skoro 32 let jsem si řekla, že už musím, že to přežiju a sama sobě se divím, že nepanikařím, nikomu jsem o tom strachu neřekla, spíše jen tak ve srandě, že když budu rodit tak jedině bezbolestně a pod. ale teď si říkám, že pro toho miláčka vydržím cokoliv a nebudu se stresovat a hlavně jsem někde četla, že když se ženská zbytečně stresuje, tak podvědomě stahuje svaly a tím se i pomaleji otvírá, psychika je pěkný prevít ;) Takže jakmile půjde do toho, musím být pozitivní a v pohodě ;) prostě musííííííím ;)