Ahoj. Hodně mi Tvoje situace připomíná tu naší. V porodnici kojení Kuba zvládal po třech hodinách. V den odjezdu z porodnice byl od prsa neodpojitelný. Sál víc jak 45 minut, pak půlhodinky klid a řev. Opět 45 minut u prsa, půl hodinky klid a řev. A to i v noci. Já byla vyřízená, on pořád plakal, nestačila jsem si pomalu ani dojít na záchod. Ve dvě ráno jsme poslala manžela pro UM do lékárny... Protože ale manžel velmi stál o to, abych kojila, pozval domů laktační poradkyni. Byla velmi milá, uklidnila mě, vysvětlila vše, co se kojení a tvorby mlíká týká, podívala se, jak malého přikládám...Vysvětlila, že při sání se spoustí peristaltika střeva a malého může tlačit vzduch, proto pláče.Tahle návštěva pomohla, ale pořád nebylo vyhráno. Já kojení nenáviděla, z hlouby svého hormony zmítaného srdce přímo nesnášela. Malý plakal při kojení, po kojení, chtěl být stále u prsa...já si říkala, že mu asi nedávám to nejlepší, když takhle pláče a je nespokojený. Ale kvůli němu, sobě i kvůli manželovi jsem si dala závazek, že to do konce 6nedělí vydržím, že přece za sebe nenechám rozhodovat hormóny. :-) Pak se to pomalinku začalo zlepšovat, intervaly se prodlužovaly, doba kojení zkracovala a teď, když mě kožní (malý je atopik) i pediatrička přesvědčují, abych kojení už ukončila (malému je 7m), tak nechci, přijde mi to hrozně líto a dělám vše proto, abych kojila dál (v mém případě to, že držím naprosto brutální dietu s vynecháním všech možných alergenů). Nevzdávej to, um dej někam do kouta, přikládej, kdykoli si řekne, prsa během kojení hodně střídej (alespoň 4x). Uvidíš, že den ode dne to bude lepší. A když ne a UM bude nutná, aspoň nebudeš mít takovéto "kdyby" a budeš vědět, že jsi zkusila všechno. :-) Hodně štěstí a zdraví a Tobě pevné nervy a aspoň trochu spánku. :-)
Ahoj. Hodně mi Tvoje situace připomíná tu naší. V porodnici kojení Kuba zvládal po třech hodinách. V den odjezdu z porodnice byl od prsa neodpojitelný. Sál víc jak 45 minut, pak půlhodinky klid a řev. Opět 45 minut u prsa, půl hodinky klid a řev. A to i v noci. Já byla vyřízená, on pořád plakal, nestačila jsem si pomalu ani dojít na záchod. Ve dvě ráno jsme poslala manžela pro UM do lékárny... Protože ale manžel velmi stál o to, abych kojila, pozval domů laktační poradkyni. Byla velmi milá, uklidnila mě, vysvětlila vše, co se kojení a tvorby mlíká týká, podívala se, jak malého přikládám...Vysvětlila, že při sání se spoustí peristaltika střeva a malého může tlačit vzduch, proto pláče.Tahle návštěva pomohla, ale pořád nebylo vyhráno. Já kojení nenáviděla, z hlouby svého hormony zmítaného srdce přímo nesnášela. Malý plakal při kojení, po kojení, chtěl být stále u prsa...já si říkala, že mu asi nedávám to nejlepší, když takhle pláče a je nespokojený. Ale kvůli němu, sobě i kvůli manželovi jsem si dala závazek, že to do konce 6nedělí vydržím, že přece za sebe nenechám rozhodovat hormóny. :-) Pak se to pomalinku začalo zlepšovat, intervaly se prodlužovaly, doba kojení zkracovala a teď, když mě kožní (malý je atopik) i pediatrička přesvědčují, abych kojení už ukončila (malému je 7m), tak nechci, přijde mi to hrozně líto a dělám vše proto, abych kojila dál (v mém případě to, že držím naprosto brutální dietu s vynecháním všech možných alergenů). Nevzdávej to, um dej někam do kouta, přikládej, kdykoli si řekne, prsa během kojení hodně střídej (alespoň 4x). Uvidíš, že den ode dne to bude lepší. A když ne a UM bude nutná, aspoň nebudeš mít takovéto "kdyby" a budeš vědět, že jsi zkusila všechno. :-) Hodně štěstí a zdraví a Tobě pevné nervy a aspoň trochu spánku. :-)