Ahoj, s manželem jsme pět let, máme pětiměsíční holčičku, v šesti týdnech se mi přiznal, že má jinou, ale že to s ní skončí... Neskončil, je to pět měsíců, je s ní stále, od nás se odstěhoval, protože mě už nemiluje, ona je ta pravá. A já to pořád nějak nedokážu pochopit, taky jsme měli bezproblémové manželství, skoro jsme se ani nehádali, malou jsme plánovali a snažili se o ni skoro rok... jenže teď, když si to všechno dávám dohromady, už když jsem byla těhotná, byl s ní... Cítím strašné zklamání, ponížení, hroznou bolest... On mi na to jen řekl, že malu sice miluje, ale nemůže být se mnou a nedokáže být bez ní. Nejvíc nepochopitelné na tom ale je, že ona je o pět let starší, má 14letého syna a je vdaná... manžel s ní sice nebydlí, ale ten můj taky ne, protože synovi slíbila, že tam chlapi tahat nebude... tak můj drahý muž teď přespává po kamarádech a mě před dvěma dny řekl, že se jednou vrátí, že mám počkat, no chápete to? Na co mám čekat? Až se nabaží jiné ženské a pak se spokojeně vrátí za dcerou? Chybí mi, po tom všem ho mám prostě pořád ráda, ale nedokážu si představit, že se vrátí... neumím si představit, co by musel udělat, abych mu ještě někdy dokázala věřit. Tak moc mi ublížil, že už to prostě nejde vrátit zpět... Chce to asi jen sílu, říct si dost, přece jen my jsme ty, kdo mají své všechno u sebe, oni o děti přišli a dříve či později si to uvědomí. A ty maličké zlatíčka nám to všechnou jednou vynahradí. Nedávno mi kamarádka řekla : co řešíš? Jde snad o život tobě nebo tvému dítěti? Ne? No tak jde o hovno... Tak asi tak.
Ahoj, s manželem jsme pět let, máme pětiměsíční holčičku, v šesti týdnech se mi přiznal, že má jinou, ale že to s ní skončí... Neskončil, je to pět měsíců, je s ní stále, od nás se odstěhoval, protože mě už nemiluje, ona je ta pravá. A já to pořád nějak nedokážu pochopit, taky jsme měli bezproblémové manželství, skoro jsme se ani nehádali, malou jsme plánovali a snažili se o ni skoro rok... jenže teď, když si to všechno dávám dohromady, už když jsem byla těhotná, byl s ní... Cítím strašné zklamání, ponížení, hroznou bolest... On mi na to jen řekl, že malu sice miluje, ale nemůže být se mnou a nedokáže být bez ní. Nejvíc nepochopitelné na tom ale je, že ona je o pět let starší, má 14letého syna a je vdaná... manžel s ní sice nebydlí, ale ten můj taky ne, protože synovi slíbila, že tam chlapi tahat nebude... tak můj drahý muž teď přespává po kamarádech a mě před dvěma dny řekl, že se jednou vrátí, že mám počkat, no chápete to? Na co mám čekat? Až se nabaží jiné ženské a pak se spokojeně vrátí za dcerou? Chybí mi, po tom všem ho mám prostě pořád ráda, ale nedokážu si představit, že se vrátí... neumím si představit, co by musel udělat, abych mu ještě někdy dokázala věřit. Tak moc mi ublížil, že už to prostě nejde vrátit zpět... Chce to asi jen sílu, říct si dost, přece jen my jsme ty, kdo mají své všechno u sebe, oni o děti přišli a dříve či později si to uvědomí. A ty maličké zlatíčka nám to všechnou jednou vynahradí. Nedávno mi kamarádka řekla : co řešíš? Jde snad o život tobě nebo tvému dítěti? Ne? No tak jde o hovno... Tak asi tak.