Přidat komentář

my o mimčo přišli v 18tt, z počátku to rozhodně nebylo jednoduchý, ale celkově nás to spíš sblížilo než odcizilo, fakt teda je, že jsme ani jeden moc nevěděli, jak z toho, nejdřív jsem já měla nekomunikativní fázi, pak jsem zas o tom potřebovala mluvit, jenže on si to poslechnul jednou, dvakrát, potřetí na půl ucha a pak už to bral jako uzavřenou věc, on to prostě měl vyřešené a neměl potřebu se v tom dál plácat, i když chápal, že pro mě je to složitější. Přiznal mi, že ho ubíjí, jak se trápím a on mi neumí pomoci. Naštěstí mám jednu kamarádku-psycholožku, která taky zažila potrat v pozdější fázi těhotenství, takže jsem to mohla probrat s ní a taky jsem narazila na tyhle stránky.
Podle mé zkušenosti je tvůj pocit, že ho nemůžeš vystát, práce hormonů a jeho chování je částečně reakce na tvé chování a částečně tápání, když neví, co by měl udělat, tak raději nedělá nic, aby to ještě víc nepokazil. Za sebe bych poradila sednout si a promluvit si o tom. A pak taky dát si čas, musíte oba počítat s tím, že se to nespraví ze dne na den. Já byla první dva měsíce úplně nepoužitelná, pak jsem se vrátila do práce a začalo se to trochu lepšit, ale plácala jsem se v tom dobrýho půl roku. Pak jsme se zase začali snažit. Malýmu bude za pár dnů rok a už pomalu uvažujeme o mladším sourozenci