ja jsem se hodne snazila, vzit se do tve situace, co bych delala, kdybych jedno dite mela, druhe bylo na ceste a najednou prisla o manzela (neresim okolnosti). A priznam se, ze nevim. Na manzelovi jsem citove a vlasnte i financne hodne zavisla. Predstava, ze bych byla bez nej je pro me strasliva a sklicujici. Jen samotna myslenka na to me desi. Urcite bych stejne jako ty propadla depresi. Vzdycky jsem byla melancholik a k depresim mam sklony. Mela bych pocit, ze bez meho muze nejsem nic, nic neznamenam. Miluji sveho tak moc, ze by zivot bez nej by pro me v prvni chvili postradal smysl. Urcite bych zasla za psychiatrem a nebyla bych proti, kdyby mi dr. napsal nejake medikamenty, protoze myslenek na sebevrazdu bych nedokazala zbavit jen tim, ze si reknu (nebo mi nekdo jiny v dobre vire pripomene), ze mam deti a musim se o ne postarat - ja ne. Kdyz ma totiz clovek hlubokou depresi, pak si muze tisickrat opakovat, ze ma deti, ktere potrebuji mamu, ale mozku to je jedno, proste se bouri a chce se vsim zkoncovat. Vim o cem mluvim. Kdysi mi umrel pritel a ten pocit osameni byl tak silny, ze jsem nedokazala nic jineho, nez spat. Chtela jsem vsechno zaspat. Byl to jediny zpusob, jak pro danou chvilku neexistovat. Ja mam to stesti, ze mam rodice, na ktere se muzu kdykoliv obratit, ale alissa to stestni nejspis nema. Ono se to lehce odsuzuje, ale do podobne situace, do podobnych sracek, se muze dostat kazda z nas. A ikdyz se tady holky zaprisahate, ze by jste sve diti nikdy neodlozili, tak nikdy nemuzete vedet, jak s vami zamava vase vlastni psychika. Psychika je totiz "ku.va", prominte mi ten vyraz. Garantuji vam, ze jen malo ktera z vas by zustala naprosto v klidu a nad veci. Nekdo potrebuje vic casu na to se vzpamatovat, nekdo mene, s nekym to zamava vic, s nekym mene. S Alissou to evidentne zamavalo vice. Treba je to doopravdy tak, ze nevi kudu kam a jeji psychicky stav ji v soucasne chvili proste nedovoluje postarat se o deti. To ale prece neznamena, ze sve deti nema rada. Byt na alissine miste, tak v prvni rade vyhledam pomoc odbornika, ktery by ji pomohl se zorientovat a nabrat dech. Pak by to treba nevidela tak cerne jako ted a prestala by preferovat jako jedinou moznost, jak se ze sracek dostat, odlozit deti.
ja jsem se hodne snazila, vzit se do tve situace, co bych delala, kdybych jedno dite mela, druhe bylo na ceste a najednou prisla o manzela (neresim okolnosti). A priznam se, ze nevim. Na manzelovi jsem citove a vlasnte i financne hodne zavisla. Predstava, ze bych byla bez nej je pro me strasliva a sklicujici. Jen samotna myslenka na to me desi. Urcite bych stejne jako ty propadla depresi. Vzdycky jsem byla melancholik a k depresim mam sklony. Mela bych pocit, ze bez meho muze nejsem nic, nic neznamenam. Miluji sveho tak moc, ze by zivot bez nej by pro me v prvni chvili postradal smysl. Urcite bych zasla za psychiatrem a nebyla bych proti, kdyby mi dr. napsal nejake medikamenty, protoze myslenek na sebevrazdu bych nedokazala zbavit jen tim, ze si reknu (nebo mi nekdo jiny v dobre vire pripomene), ze mam deti a musim se o ne postarat - ja ne. Kdyz ma totiz clovek hlubokou depresi, pak si muze tisickrat opakovat, ze ma deti, ktere potrebuji mamu, ale mozku to je jedno, proste se bouri a chce se vsim zkoncovat. Vim o cem mluvim. Kdysi mi umrel pritel a ten pocit osameni byl tak silny, ze jsem nedokazala nic jineho, nez spat. Chtela jsem vsechno zaspat. Byl to jediny zpusob, jak pro danou chvilku neexistovat.
Ja mam to stesti, ze mam rodice, na ktere se muzu kdykoliv obratit, ale alissa to stestni nejspis nema.
Ono se to lehce odsuzuje, ale do podobne situace, do podobnych sracek, se muze dostat kazda z nas. A ikdyz se tady holky zaprisahate, ze by jste sve diti nikdy neodlozili, tak nikdy nemuzete vedet, jak s vami zamava vase vlastni psychika. Psychika je totiz "ku.va", prominte mi ten vyraz. Garantuji vam, ze jen malo ktera z vas by zustala naprosto v klidu a nad veci. Nekdo potrebuje vic casu na to se vzpamatovat, nekdo mene, s nekym to zamava vic, s nekym mene. S Alissou to evidentne zamavalo vice. Treba je to doopravdy tak, ze nevi kudu kam a jeji psychicky stav ji v soucasne chvili proste nedovoluje postarat se o deti. To ale prece neznamena, ze sve deti nema rada.
Byt na alissine miste, tak v prvni rade vyhledam pomoc odbornika, ktery by ji pomohl se zorientovat a nabrat dech. Pak by to treba nevidela tak cerne jako ted a prestala by preferovat jako jedinou moznost, jak se ze sracek dostat, odlozit deti.