Bezmocnost je hrozná... vůbec nevím, co bych dělala, člověk si to ani nechce představit... Já jsem byla asi půl roku strašně vyděšená ze SIDS, hrozně špatně jsem spala, pořád jsem na Terku koukala, jestli dýchá. Kolikrát jsem se i budila hrůzou. Teď už to je teda lepší, ale stejně na ni několikrát za noc koukám... Takže chápu, jak ti teď je, že musíš pořád koukat, jestli spí.. to je děsný... Aspoň by tě napadlo, co máš dělat, já bych asi zešílela... Maximálně bych s ní klepala nebo na ni cákla vodu... Můj první zážitek z dětství, co si pamatuju, je, jak se brácha v noci dusil. Spali jsme a najednou naši rozsvítili, lítali sem a tam, brácha nemohl pomadnout dech, byl už celej modrej, nevěděla jsem, co se děje. Tenkrát nebyli telefony, taťka běžel na vrátnici do nedalekého podniku zavolat záchranku... Děs... byly mě 3 a bráchovi 1,5.. Nevím, co to tenkrát bylo, byl pak asi 14 dní ve špitále... musela to být hrůza, tenkrát tam nemohli být rodiče s dětmi a našim pomalu nic neřekli... děs...
In reply to Já si myslím,že jí buď by Lyret
Bezmocnost je hrozná... vůbec nevím, co bych dělala, člověk si to ani nechce představit... Já jsem byla asi půl roku strašně vyděšená ze SIDS, hrozně špatně jsem spala, pořád jsem na Terku koukala, jestli dýchá. Kolikrát jsem se i budila hrůzou. Teď už to je teda lepší, ale stejně na ni několikrát za noc koukám... Takže chápu, jak ti teď je, že musíš pořád koukat, jestli spí.. to je děsný... Aspoň by tě napadlo, co máš dělat, já bych asi zešílela... Maximálně bych s ní klepala nebo na ni cákla vodu...
Můj první zážitek z dětství, co si pamatuju, je, jak se brácha v noci dusil. Spali jsme a najednou naši rozsvítili, lítali sem a tam, brácha nemohl pomadnout dech, byl už celej modrej, nevěděla jsem, co se děje. Tenkrát nebyli telefony, taťka běžel na vrátnici do nedalekého podniku zavolat záchranku... Děs... byly mě 3 a bráchovi 1,5.. Nevím, co to tenkrát bylo, byl pak asi 14 dní ve špitále... musela to být hrůza, tenkrát tam nemohli být rodiče s dětmi a našim pomalu nic neřekli... děs...