Hlavně bys měla být trpělivá, protože tvé dítě je normální batole s chováním, které k tomu patří. Je úplně normální, že nechce sedět v kočáru, proč by měla, když je lepší jít po chodníku a prozkoumávat co se dá a cestu domů nebo do jiné destinace prodloužit tak, jak se rodičům vůbec nezdálo. To co popisuješ je opravdu úplně normální dítě a chová se přirozeně vůči svému věku. To že ty vypěníš, ztratíš nervy, ukazuje dítěti jen to, že nemáš věci pod kontrolou a nejdeš správným příkladem. Já mám taky živé dítě a někdy mám chuť na ni křičet, ale vím, že to nikam nevede a věci to jen zhorší. Když zlobí a vzteká se, jde se zklidnit do postýlky. Někdy holt musí být v kočáru i když nechce. Když začne dělat blbosti při jídle, je konec s krmením. Vše řeším v klidu a nevztekám se. Přemáhám se hodně, ale jde to, protože chci jen to nej pro své dítě a nechci na něm zanechat žádné následky. To, že jí dáš za dveře po tom co jí dáš na zadek, pro ní může být velké trauma, protože tomu ještě pořádně nerozumí. Není emotivně vyspělá. To nebude ještě dlouho. Děti jsou vzdorné až někdy do 4 let a někdy i déle. Ale ty svým přístupem jí můžeš jít příkladem. Je to těžké, hlavně, když jsi sama na dítě. Máš výhodu, že máš rodiče. Já jsem sama, bez rodičů, manžel 50% času po světě a když je doma je od rána do večera v práci. Když už ti to nejde a máš toho plné kecky, zavolej rodičům ať si jí na den, dva vemou ať máš chvilku pro sebe.
Hlavně bys měla být trpělivá, protože tvé dítě je normální batole s chováním, které k tomu patří. Je úplně normální, že nechce sedět v kočáru, proč by měla, když je lepší jít po chodníku a prozkoumávat co se dá a cestu domů nebo do jiné destinace prodloužit tak, jak se rodičům vůbec nezdálo. To co popisuješ je opravdu úplně normální dítě a chová se přirozeně vůči svému věku. To že ty vypěníš, ztratíš nervy, ukazuje dítěti jen to, že nemáš věci pod kontrolou a nejdeš správným příkladem. Já mám taky živé dítě a někdy mám chuť na ni křičet, ale vím, že to nikam nevede a věci to jen zhorší. Když zlobí a vzteká se, jde se zklidnit do postýlky. Někdy holt musí být v kočáru i když nechce. Když začne dělat blbosti při jídle, je konec s krmením. Vše řeším v klidu a nevztekám se. Přemáhám se hodně, ale jde to, protože chci jen to nej pro své dítě a nechci na něm zanechat žádné následky. To, že jí dáš za dveře po tom co jí dáš na zadek, pro ní může být velké trauma, protože tomu ještě pořádně nerozumí. Není emotivně vyspělá. To nebude ještě dlouho. Děti jsou vzdorné až někdy do 4 let a někdy i déle. Ale ty svým přístupem jí můžeš jít příkladem.
Je to těžké, hlavně, když jsi sama na dítě. Máš výhodu, že máš rodiče. Já jsem sama, bez rodičů, manžel 50% času po světě a když je doma je od rána do večera v práci. Když už ti to nejde a máš toho plné kecky, zavolej rodičům ať si jí na den, dva vemou ať máš chvilku pro sebe.