Četla jsem...a usmívala se:) Mám - respektive měla jsemto skoro stejně. Taky jsem si sundala ty růžový brýle až poté, co nastali bžné manželské a rodičovské potíže a strašně těžce je prožívala :) Vlastně jsem těžce prožívala víc věcí naráz a manžel ke mě opravdu byl hodně chladný, časem naprosto necitlivý. Ačkoli na vině byla hlavně únava, stereotyp, ten nevděčnej kolotoč kolem rodiny a domácnosti, manžel se opravdu chvílema choval jako hovado. Náš vztah se ale změnil-tedy já to cítím jinak. Vím (konečně), že mě miluje, ještě víc miluje naše holky, ale pořád je takovej vlažnej, v citech je hodně nemotornej a v jeho podání je to projevem láskyi to, že mě při práci plácápo zadku (za to bych vraždilanebo zlobíděti, zvlášť tu staršíobčas provokuje až moc :( ). Překvapení, kytky a tak...to z něj nikdy nevypadne, prostě to v sobě nemá. Na narozeniny mi ani nepopřál, protože neměl dárek (prý si mám něco kopit sama). Dostala jsem nějaký peníze a většinou jsem zaplatila velkej nákup. Před pokladnou mi řekl "Teď platíš ty" a já jen zírala. To "teď" znamenalo, že předtím, když jsme kupovali oblečení pro naši nejmenší a pro něj (měla jsem radosti za něj), platil on, tak teď tu větší sumu zatáhnu já (mohl mi to sakra říct alespoň někde v soukromí, ne vítězoslavně ahlasitě před kasou). Pro sebe jsem si nekoupila ani Ň, pak ostuda u kasy a příšerná hádka, že jsem bez peněz, bez dárku a ani slovního přání se mi z jeho strany nedostalo. To píšu proto, že i teď jsou chvíle, kdy se cítím zoufalá, zraněná, říkám si, že to jsem od života nechtěla. Ale na druhou stranu bych byla opravdu blbá a těžce naivní, kdybych se kvůli prkotinám rozváděla a doufala, že na mě někde s otevřenou náručí čeká princ na bílým koni, kavalír s pugetem růží pro dámu. Přežili jsme ty podstatný problémy, od příšernýho začátku (manželsví) to jde pomalu nahoru a smížila jsem se s tím, že partner nemůže být ideální, protože ani já nejsem ideální, protože nikdo není ideální. Prostě jsem četla ten tvůj příspěvek a říkala si,že jsi sundala růžový brýle a rovnou nasadila černý :) Že tamasi ve skutečnosti není nic tak hroznýho, ale ten pocit prázdnýho vztahu znám. Chybí v něm jak vášeň, tak něžnost až se člověk nachytá při tom, žezáměrně vyvolává prudký hádky jen proto, aby vykřesaj nějakej cit, vydoloval nějaký pocity a dojmy a donutit toho druhýho se nad tím alespoň zamyslet. Netvrdím, že znám řešení, ale u začal převrat, když jsem začala chodit dopráce a nečekala naněj doma plna očekávání a s hlavou plnou myšlenek, který musely ven.
Četla jsem...a usmívala se:) Mám - respektive měla jsemto skoro stejně. Taky jsem si sundala ty růžový brýle až poté, co nastali bžné manželské a rodičovské potíže a strašně těžce je prožívala :) Vlastně jsem těžce prožívala víc věcí naráz a manžel ke mě opravdu byl hodně chladný, časem naprosto necitlivý. Ačkoli na vině byla hlavně únava, stereotyp, ten nevděčnej kolotoč kolem rodiny a domácnosti, manžel se opravdu chvílema choval jako hovado. Náš vztah se ale změnil-tedy já to cítím jinak. Vím (konečně), že mě miluje, ještě víc miluje naše holky, ale pořád je takovej vlažnej, v citech je hodně nemotornej a v jeho podání je to projevem láskyi to, že mě při práci plácápo zadku (za to bych vraždilanebo zlobíděti, zvlášť tu staršíobčas provokuje až moc :( ). Překvapení, kytky a tak...to z něj nikdy nevypadne, prostě to v sobě nemá. Na narozeniny mi ani nepopřál, protože neměl dárek (prý si mám něco kopit sama). Dostala jsem nějaký peníze a většinou jsem zaplatila velkej nákup. Před pokladnou mi řekl "Teď platíš ty" a já jen zírala. To "teď" znamenalo, že předtím, když jsme kupovali oblečení pro naši nejmenší a pro něj (měla jsem radosti za něj), platil on, tak teď tu větší sumu zatáhnu já (mohl mi to sakra říct alespoň někde v soukromí, ne vítězoslavně ahlasitě před kasou). Pro sebe jsem si nekoupila ani Ň, pak ostuda u kasy a příšerná hádka, že jsem bez peněz, bez dárku a ani slovního přání se mi z jeho strany nedostalo. To píšu proto, že i teď jsou chvíle, kdy se cítím zoufalá, zraněná, říkám si, že to jsem od života nechtěla. Ale na druhou stranu bych byla opravdu blbá a těžce naivní, kdybych se kvůli prkotinám rozváděla a doufala, že na mě někde s otevřenou náručí čeká princ na bílým koni, kavalír s pugetem růží pro dámu. Přežili jsme ty podstatný problémy, od příšernýho začátku (manželsví) to jde pomalu nahoru a smížila jsem se s tím, že partner nemůže být ideální, protože ani já nejsem ideální, protože nikdo není ideální.
Prostě jsem četla ten tvůj příspěvek a říkala si,že jsi sundala růžový brýle a rovnou nasadila černý :) Že tamasi ve skutečnosti není nic tak hroznýho, ale ten pocit prázdnýho vztahu znám. Chybí v něm jak vášeň, tak něžnost až se člověk nachytá při tom, žezáměrně vyvolává prudký hádky jen proto, aby vykřesaj nějakej cit, vydoloval nějaký pocity a dojmy a donutit toho druhýho se nad tím alespoň zamyslet. Netvrdím, že znám řešení, ale u začal převrat, když jsem začala chodit dopráce a nečekala naněj doma plna očekávání a s hlavou plnou myšlenek, který musely ven.