Ahoj, přesně vím, jak ti je. Já jsem během těhotenství 2x ležela v nemocnici na pozorování a pokaždé jsem to tam prořvala. Strašně mi bylo smutno po malé. I když mě kolikrát dokázala svým zlobením pořádně vytočit, tak teprve tehdy, když jsem s ní nebyla, jsem si uvědomila, že je pro mě všechno na světě a hrozně mi bylo líto, že ji nemám u sebe. V porodnici jsem se snažila smutek zahánět tím, že jsem si říkala, ať jsem ráda, že si můžu odpočinout, že až se vrátím domů, dostanu se do kolotoče, který se už nezastaví a že si malé užiju ažaž. Trochu to pomohlo a navíc ty 4 dny tam uběhly jako voda. A ty tvé pocity, že máš malou raději než miminko - já to tak měla taky, i k dceři jsem si po narození musela postupně vytvořit vztah. A řekla bych, že teď, u druhého dítěte, jsem se malého "naučila mít ráda" rychleji (spíš je to tím, že se u druhého a dalších dětí rychleji adaptuješ a zvykáš si na novou situaci lépe) :a:
Ahoj, přesně vím, jak ti je. Já jsem během těhotenství 2x ležela v nemocnici na pozorování a pokaždé jsem to tam prořvala. Strašně mi bylo smutno po malé. I když mě kolikrát dokázala svým zlobením pořádně vytočit, tak teprve tehdy, když jsem s ní nebyla, jsem si uvědomila, že je pro mě všechno na světě a hrozně mi bylo líto, že ji nemám u sebe. V porodnici jsem se snažila smutek zahánět tím, že jsem si říkala, ať jsem ráda, že si můžu odpočinout, že až se vrátím domů, dostanu se do kolotoče, který se už nezastaví a že si malé užiju ažaž. Trochu to pomohlo a navíc ty 4 dny tam uběhly jako voda. A ty tvé pocity, že máš malou raději než miminko - já to tak měla taky, i k dceři jsem si po narození musela postupně vytvořit vztah. A řekla bych, že teď, u druhého dítěte, jsem se malého "naučila mít ráda" rychleji (spíš je to tím, že se u druhého a dalších dětí rychleji adaptuješ a zvykáš si na novou situaci lépe) :a: