úpřimnou soustrast. Vím přesně co prožíváš, protože já jsem před dvěma a půl roky zažívala to samé.Ve 37.týdnu těhotenství mi umřel bez jakýchkoliv předchozích komlikací chlapeček v bříšku. Celé těhotenství jsem měla bez sebemenších komplikací a přesto jsem bez varování či slitování ztratila to po čem jsem tolik toužila. Ve středu 27.2. ještě aktivně kopal a loučil se v bříšku s taťkou,který před půlnoci odjížděl na služební cestu do Německa. Ve tři ráno jsem se vzbudila a nemphla usnout tak jsem se do rána převalovala ze strany na stranu. Ráno jsem necítila ani kopaneček, ve sprše taky nic, tak jsem kolem 9 sebrala nohy na ramena a bez jakýchkoliv věcí šla přímo do nemocnice, že se mi něco nezdá. Tam mě už jen napíchali injekcemi na uklidnění a sdělili, že je konec. Od dvanácté hodiny jsem byla napíchaná vyvolávačkami a zkalenou plodovou vodu mi propíchli, ale porod ne a ne přijít.Šílené bolesti a neskutečně podlomená psychika, manžel daleko, příbuzný až na východním Slovensku a já na všechno sama. i teď nevidím přes slzy na monitor. Porodila jsem v půl šesté večer. tento otřesný zážitek nepřeju nikomu. doma všechno kompletně nachystané, přes vlastnoručně vymalovaný pokojíček, postýlku načinčanou modrými nebesy, kočárek, oblečení všeho druhu, kosmetika ... zkrátka už jsme jen čekali nato až se náš vytoužený andílek narodí a do toho taková osudná rána. Dodnes si vyčítám že tady není a dnes a denně mu zapaluju svíčku u urničky v ložnici a pláču, pořád dokola pláču. Po narození měřil 50cm a vážil 3500g, když jsem jej uviděla a byl tak přenádherný, že nemůžu uvěřit proč nezaplakal neusmál se a navždy nás opustil. Pitva prokázala jen zánět plodových obalů a tím pádem se udusil v děloze. Dnes jsem znova těhotná a každou chvíli čekám narození hlčičky, termín mám 25.5., ale žádala jsem lékařku aby mi udělali císaře. Mám obrovský strach a před očima pořád ten tragický porod proto se takto rozhoduji abych měla jistotu že nic nezanedbám a že vše dobře dopadne. O otěhotnění jsem se pokoušela hned po šestinedělí co nás opustil navždy náš andílek a buhužel to nešlo. Přes veškerou snahu a péči paní Dr.Mrugové jsem nemohla otěhotnět. V dubnu loňského roku mi zjistili, že mám rakovinový nález na čípku dělohy. Naštěstí po proléčení zmizel. V srpnu mě manžel požádal o ruku a přesně v tentýž den 14.8. kdy jsem měla plodné dny se mi podařilo otěhotnět, jinak bych už v říjnu byla šla na domluvené umělé oplodnění. Jakoby to příroda zařídila že miminko chtělo přijít do úplné rodiny. V říjnu jsme měli svatbu a já od té doby zůstala doma na rizikovém těhotenství. K tomu všemu si v listopadu manžel zloomil ruku a byly jsme doma oba. V tu chvíli mi začalo peklo na zemi. Já měla hrozné nálady pořád jsem plakala z obavy že potratím a manžel se na to nemohl už dívat tak začal chodit různě s kamarády. Možná byl zbabělý když mě nechával doma samotnou ale možná se ani on nechtěl tiše doma bát a nedokázal mi pomoct nebo být oporou. V únoru jsem byla hospitalizovaná v nemocnici protože jsem začala mít kontrakce.Nejspíš tím stresem co jsem prožívala. To asi manžela nakoplo a začal se chvat jako dospělý. Býval se mnou doma, přestal lítat a dávat mě najevo že utíká kvůli mě. Teď je to mezi námi dá se říct hezké jako předtím, ale přesto na něm poznám, že má i on šílený strach aby ten závěrečný měsíc dopadl dobře. Každé ráno mi nenápadně přikládá ruce k obřímu bříšku a jemně na něj ťuká jestli se mu odtamtud ozve jeho holčička. Celý den píše SMS jestli je vše doma v pořádku, z práce letí domů jako o závod a nehne se ode mě nakrok aby byl v pohotovisti kdyby se něc semlelo. Ach ať už je ta malá cácorka tady s námi, protože to co se mi honí hlavou teď poslední dny už snad hraničí se zdravým rozumem. Jenže to pochopí jen ten kdo má podobnou zkušenost za sebou. Přeju ti ať se ti černé myšlenky vyhýbají stomílovýmy kroky a ať v krátké době otěhotníš. Neboj když to nepůjde hned. Jednou to vyjde ale nesmíš na to intenzivně myslet. Nám se to povedlo asi jen díky tomu, že jsme začali plánvat tu svatbu a upnuli se myšlenkami na její zařizování. Až se ti to povede budu moc ráda když se ozveš a dáš mi vědět jak to prožíváš a jak se ti daří. Přeju hodně síly Maja a brzy i Rebeka
úpřimnou soustrast. Vím přesně co prožíváš, protože já jsem před dvěma a půl roky zažívala to samé.Ve 37.týdnu těhotenství mi umřel bez jakýchkoliv předchozích komlikací chlapeček v bříšku. Celé těhotenství jsem měla bez sebemenších komplikací a přesto jsem bez varování či slitování ztratila to po čem jsem tolik toužila. Ve středu 27.2. ještě aktivně kopal a loučil se v bříšku s taťkou,který před půlnoci odjížděl na služební cestu do Německa. Ve tři ráno jsem se vzbudila a nemphla usnout tak jsem se do rána převalovala ze strany na stranu. Ráno jsem necítila ani kopaneček, ve sprše taky nic, tak jsem kolem 9 sebrala nohy na ramena a bez jakýchkoliv věcí šla přímo do nemocnice, že se mi něco nezdá. Tam mě už jen napíchali injekcemi na uklidnění a sdělili, že je konec. Od dvanácté hodiny jsem byla napíchaná vyvolávačkami a zkalenou plodovou vodu mi propíchli, ale porod ne a ne přijít.Šílené bolesti a neskutečně podlomená psychika, manžel daleko, příbuzný až na východním Slovensku a já na všechno sama. i teď nevidím přes slzy na monitor. Porodila jsem v půl šesté večer. tento otřesný zážitek nepřeju nikomu. doma všechno kompletně nachystané, přes vlastnoručně vymalovaný pokojíček, postýlku načinčanou modrými nebesy, kočárek, oblečení všeho druhu, kosmetika ... zkrátka už jsme jen čekali nato až se náš vytoužený andílek narodí a do toho taková osudná rána. Dodnes si vyčítám že tady není a dnes a denně mu zapaluju svíčku u urničky v ložnici a pláču, pořád dokola pláču. Po narození měřil 50cm a vážil 3500g, když jsem jej uviděla a byl tak přenádherný, že nemůžu uvěřit proč nezaplakal neusmál se a navždy nás opustil. Pitva prokázala jen zánět plodových obalů a tím pádem se udusil v děloze.
Dnes jsem znova těhotná a každou chvíli čekám narození hlčičky, termín mám 25.5., ale žádala jsem lékařku aby mi udělali císaře. Mám obrovský strach a před očima pořád ten tragický porod proto se takto rozhoduji abych měla jistotu že nic nezanedbám a že vše dobře dopadne. O otěhotnění jsem se pokoušela hned po šestinedělí co nás opustil navždy náš andílek a buhužel to nešlo. Přes veškerou snahu a péči paní Dr.Mrugové jsem nemohla otěhotnět. V dubnu loňského roku mi zjistili, že mám rakovinový nález na čípku dělohy. Naštěstí po proléčení zmizel. V srpnu mě manžel požádal o ruku a přesně v tentýž den 14.8. kdy jsem měla plodné dny se mi podařilo otěhotnět, jinak bych už v říjnu byla šla na domluvené umělé oplodnění. Jakoby to příroda zařídila že miminko chtělo přijít do úplné rodiny. V říjnu jsme měli svatbu a já od té doby zůstala doma na rizikovém těhotenství. K tomu všemu si v listopadu manžel zloomil ruku a byly jsme doma oba. V tu chvíli mi začalo peklo na zemi. Já měla hrozné nálady pořád jsem plakala z obavy že potratím a manžel se na to nemohl už dívat tak začal chodit různě s kamarády. Možná byl zbabělý když mě nechával doma samotnou ale možná se ani on nechtěl tiše doma bát a nedokázal mi pomoct nebo být oporou. V únoru jsem byla hospitalizovaná v nemocnici protože jsem začala mít kontrakce.Nejspíš tím stresem co jsem prožívala. To asi manžela nakoplo a začal se chvat jako dospělý. Býval se mnou doma, přestal lítat a dávat mě najevo že utíká kvůli mě. Teď je to mezi námi dá se říct hezké jako předtím, ale přesto na něm poznám, že má i on šílený strach aby ten závěrečný měsíc dopadl dobře. Každé ráno mi nenápadně přikládá ruce k obřímu bříšku a jemně na něj ťuká jestli se mu odtamtud ozve jeho holčička. Celý den píše SMS jestli je vše doma v pořádku, z práce letí domů jako o závod a nehne se ode mě nakrok aby byl v pohotovisti kdyby se něc semlelo. Ach ať už je ta malá cácorka tady s námi, protože to co se mi honí hlavou teď poslední dny už snad hraničí se zdravým rozumem. Jenže to pochopí jen ten kdo má podobnou zkušenost za sebou.
Přeju ti ať se ti černé myšlenky vyhýbají stomílovýmy kroky a ať v krátké době otěhotníš. Neboj když to nepůjde hned. Jednou to vyjde ale nesmíš na to intenzivně myslet. Nám se to povedlo asi jen díky tomu, že jsme začali plánvat tu svatbu a upnuli se myšlenkami na její zařizování. Až se ti to povede budu moc ráda když se ozveš a dáš mi vědět jak to prožíváš a jak se ti daří.
Přeju hodně síly Maja a brzy i Rebeka