Ahoj, my máme doma 23měsíčního Honzíka a teď jsem i ve 32. týdnu těhotenství. Až se mimčo narodí, bude mezi nimi rozdíl 25 měsíců, takže to bude asi docela mazec a mám trochu strach, jak Honzík nového sourozence přijme. Ale co se týče těhotenství, tak teď podruhé je to úplně jiné než poprvé. Při prvním těhotenství jsem měla spoustu času, protože jsem byla od 10. týdne doma na neschopence kvůli rizikovému prostředí v práci - takže jsem se mohla věnovat jen sama sobě, jít si lehnout, kdykoliv jsem chtěla, přečetla jsem spousty knih a časopisů o těhotenství, na internetu sbírala všechny možné informace a prostě celkově jsem si těhotenství krásně užívala. Žádné nervování (až na občasné vyjímky, když mi lítaly hormony), hodně spánku, užívání si každého pohybu v bříšku a hlavně žádné větší těhotenské problémy. Na to prostě nikdy nezapomenu, první těhotenství jsem měla krásné a nakonec se mi narodil i krásný zdravý syn s 3,5 kg a 50 cm :-). Zato teď podruhé je to úplně o něčem jiném. Asi hlavně proto, že máme doma neposedné batole, které musím pořád hlídat, snášet jeho začínající období vzdoru a prosazování sebe, jeho hysterické scény, které nám předvádí, když mu nesplníme něco, co si zamane apod. Takže už od začátku těhotenství nebyl moc čas se tak hlídat a pozorovat, každou chvíli musím nosit 12kilové dítě a hlavně se každou chvíli nervuju a vytáčím, protože jsem dost vynervovaná jak z hlídání batolete, tak ze samotného těhotenství, kdy jsem podrážděnější víc než jindy. Možná proto je toto těhotenství už od začátku jiné než to první. Zatímco u prvního jsem těhotenské nevolnosti skoro nepoznala - jen asi od 10. do 16. týdne mi bylo občas večer na zvracení, ale jinak jsem mohla přes den normálně jíst a pít, tak u tohoto druhého mi začalo být špatně už od 8. týdne a trvalo to celkem 10 týdnů, než mě to nejhorší přešlo. Navíc mi bylo špatně po celý den, nemohla jsem do sebe v určitém období dostat ani jídlo ani pití, aniž bych to vzápětí nevyzvracela, takže mi na to doktor musel napsat v 9. týdnu Torecanové čípky, aby se mi nevolnosti trochu zmírnily a nemusela jsem do nemocnice na kapačky. Naštěstí tak od 12. týdne už jsem nezvracela po každém jídle, ale jenom ráno a večer a mohla jsem už i trochu pít, takže se to dalo už vydržet. A od 18 týdnů jsem konečně přestala zvracet úplně a mohla jsem si začít těhotenství trošku užívat. Ale rostoucí bříško jsem měla čas pozorovat spíš po večerech, když Honzík spinkal a už mi ani nepřipadá důležité shánět nějaké informace o těhotenství, protože už přece jen vím, o čem to je a i porodu se už tak nebojím. Jenže asi díky nošení Honzíka jsem pak 19. týdnu začala trochu špinit, tak jsem se musela začít víc šetřit a od té doby je to naštěstí dobré. Jen na minulé kontrole v poradně na konci 30. týdne mi doktor zjistil nízko nasedající placentu a příčnou polohu miminka, takže se musím opět víc šetřit, abych nezačala krvácet a nemusela do nemocnice. Tak pevně doufám, že se placenta stihne do porodu ještě posunout nahoru a mimčo se otočí tak jak má, abych mohla rodit hezky v termínu a přirozeně, protože jinak se musí na císaře. A s tím šetřením se je samozřejmě trošku problém, protože těžko vysvětlím téměř 2 letému dítěti, že ho nemůžu nosit a tahat ho jako dřív. Ale snažím se to omezovat co to jde, abych přece jen nějak sobě ani miminku v bříšku neublížila. Těžší práce za mě dělá manžel anebo mi přijde pomoct mamka, takže to je naštěstí v pohodě. Ale i když je toto těhotenství oproti prvnímu hlavně psychicky náročnější, stejně se snažím užívat si každého dne s bříškem, protože už to brzy skončí a já budu na bříško už jenom vzpomínat. A stejně je to prostě krásné být těhotná, uvědomovat si, že ve mě roste nový život, což považuju za ten největší zázrak, co může být :-). Tak jsem se zase trošku rozepsala ze svých pocitů, omlouvám se :-). :a: ________________________________ http://alenkasuchankova.blog.cz/
Ahoj,
my máme doma 23měsíčního Honzíka a teď jsem i ve 32. týdnu těhotenství. Až se mimčo narodí, bude mezi nimi rozdíl 25 měsíců, takže to bude asi docela mazec a mám trochu strach, jak Honzík nového sourozence přijme.
Ale co se týče těhotenství, tak teď podruhé je to úplně jiné než poprvé. Při prvním těhotenství jsem měla spoustu času, protože jsem byla od 10. týdne doma na neschopence kvůli rizikovému prostředí v práci - takže jsem se mohla věnovat jen sama sobě, jít si lehnout, kdykoliv jsem chtěla, přečetla jsem spousty knih a časopisů o těhotenství, na internetu sbírala všechny možné informace a prostě celkově jsem si těhotenství krásně užívala. Žádné nervování (až na občasné vyjímky, když mi lítaly hormony), hodně spánku, užívání si každého pohybu v bříšku a hlavně žádné větší těhotenské problémy. Na to prostě nikdy nezapomenu, první těhotenství jsem měla krásné a nakonec se mi narodil i krásný zdravý syn s 3,5 kg a 50 cm :-).
Zato teď podruhé je to úplně o něčem jiném. Asi hlavně proto, že máme doma neposedné batole, které musím pořád hlídat, snášet jeho začínající období vzdoru a prosazování sebe, jeho hysterické scény, které nám předvádí, když mu nesplníme něco, co si zamane apod. Takže už od začátku těhotenství nebyl moc čas se tak hlídat a pozorovat, každou chvíli musím nosit 12kilové dítě a hlavně se každou chvíli nervuju a vytáčím, protože jsem dost vynervovaná jak z hlídání batolete, tak ze samotného těhotenství, kdy jsem podrážděnější víc než jindy. Možná proto je toto těhotenství už od začátku jiné než to první. Zatímco u prvního jsem těhotenské nevolnosti skoro nepoznala - jen asi od 10. do 16. týdne mi bylo občas večer na zvracení, ale jinak jsem mohla přes den normálně jíst a pít, tak u tohoto druhého mi začalo být špatně už od 8. týdne a trvalo to celkem 10 týdnů, než mě to nejhorší přešlo. Navíc mi bylo špatně po celý den, nemohla jsem do sebe v určitém období dostat ani jídlo ani pití, aniž bych to vzápětí nevyzvracela, takže mi na to doktor musel napsat v 9. týdnu Torecanové čípky, aby se mi nevolnosti trochu zmírnily a nemusela jsem do nemocnice na kapačky. Naštěstí tak od 12. týdne už jsem nezvracela po každém jídle, ale jenom ráno a večer a mohla jsem už i trochu pít, takže se to dalo už vydržet. A od 18 týdnů jsem konečně přestala zvracet úplně a mohla jsem si začít těhotenství trošku užívat. Ale rostoucí bříško jsem měla čas pozorovat spíš po večerech, když Honzík spinkal a už mi ani nepřipadá důležité shánět nějaké informace o těhotenství, protože už přece jen vím, o čem to je a i porodu se už tak nebojím.
Jenže asi díky nošení Honzíka jsem pak 19. týdnu začala trochu špinit, tak jsem se musela začít víc šetřit a od té doby je to naštěstí dobré. Jen na minulé kontrole v poradně na konci 30. týdne mi doktor zjistil nízko nasedající placentu a příčnou polohu miminka, takže se musím opět víc šetřit, abych nezačala krvácet a nemusela do nemocnice. Tak pevně doufám, že se placenta stihne do porodu ještě posunout nahoru a mimčo se otočí tak jak má, abych mohla rodit hezky v termínu a přirozeně, protože jinak se musí na císaře. A s tím šetřením se je samozřejmě trošku problém, protože těžko vysvětlím téměř 2 letému dítěti, že ho nemůžu nosit a tahat ho jako dřív. Ale snažím se to omezovat co to jde, abych přece jen nějak sobě ani miminku v bříšku neublížila. Těžší práce za mě dělá manžel anebo mi přijde pomoct mamka, takže to je naštěstí v pohodě.
Ale i když je toto těhotenství oproti prvnímu hlavně psychicky náročnější, stejně se snažím užívat si každého dne s bříškem, protože už to brzy skončí a já budu na bříško už jenom vzpomínat. A stejně je to prostě krásné být těhotná, uvědomovat si, že ve mě roste nový život, což považuju za ten největší zázrak, co může být :-).
Tak jsem se zase trošku rozepsala ze svých pocitů, omlouvám se :-).
:a:
________________________________
http://alenkasuchankova.blog.cz/