Holky, včerejšek byl fakt horor. Musím to napsat tady vám, vy mě pochopíte, abych to neříkala našim a ti by pak byli zase na přítele naštvaní a dochází pak ke zbytečné zášti. Včera jsem měla fakt krizi, jak jsem psala. Trpěla jsem hodně nevyspáním a to mi způsobilo docela velkou migrénu a do toho trápily malého prdíky. Takže malý pořád brečel a nenechal mě ani na chvíli zdřímnout, což bylo ve spojení s tím pláčem pro mou migrénu naprosto destruktivní. Byla jsem už úplně zoufalá a malý nespal a nespal. Nepomohl mi kočárek, nepomohla mi rektální trubička, prostě nic. Tak jsem už v zoufalství napsala příteli kolem druhé hodiny (v prácikončívá kolem páté), že už to nedávám a že se mi už chce i zvracet a malý pořád křičí a strašně jsem ho prosila o pomoc. Neříkám, že bych nebyla ráda, kdyby se uvolnil dříve z práce a pomohl mi, ale nějak jsem v to nedoufala, spíš jsem to potřebovala někomu říct, že mi je fakt zle. No a on mi napsal, že se pokusí přijít dříve. Vypla jsem comp a vzala si malého do postele, položila do svého polštáře a uklidňovala ho, že to bude dobré a že ho prdíkům nedám :). No a nějakou záhadou usnul, tak jsem vytuhla i já. No a za chvíli slyším klíče v zámku a přítel mi přijel na pomoc. Viděl že spíme,tak šel do svého pokoje a vytáhl pc a ještě pracoval. Po tom co jsme se s malým vyspali, jsem šla za přítelem a bylo mi líto, že kvůli mě odešel z práce a my si tu vlastně jen tak spali, jenže on fakt celou dobu vřeštil a nebyl k utišení, ani nevím jak se mi to povedlo ho uspat. Nakonec jsem měla výčitky z toho že jsme vůbec usli, když jsem tak prosila o pomoc a pak byl doma k ničemu. Viděla jsem na něm, že ho to trošku štve ale nic neřekl. Tak jsem čekala až se malý vzbudí a nakrmila ho a poprosila Petra jestli nezajdeme na prochajdu s kočárkem. Poprosila jsem ho ať mu obleče čepičku a mikču a zabalí ho do fusaku. V kočárku mi pobekával, tak jsem si říkala, že asi prdíky a nacpala mu dudla aby se uklidnil a usnul. Když jsme se vrátili domů a já rozbalila kočík, zjistila jsem že Petr malému tu mikinu oblékl jen na ručičky a nezapnul a že měl bříško i krček holý, to mě naštvalo tak jsem se do něj pustila, jestli je normální, že venku je zima jak prase a on ho nechal jak nadoma, že bude nemocný a fakt jsem na něj byla zlá. On se vymlouval na to, že byl ve fusaku a že mu ta mikina nešla zapnout (proboha, měl to říct že mu to nešlo a já bych to udělala), namísto toho ho zakamufloval do fusaku. Pak se divím že malý pláče, když mu je zima. Petr mi tvrdil,že v tom fusaku byl zababušený a že mu zima nebyla, čemuž já nevěřím. Každopádně začal být nějaký divný potomo co jsem ho zprdla, ale přišel se omluvit (i když jsem měla pocit, že se omlouvá, jen abych se uklidnila a né protože by cítil nějakou újmu). Jenže já fakt nepotřebuju aby byl malý nemocný, už tak dost kýchá a on to ví. Večer na mě dolehly hormony a začala jsem pofňukávat z pocitu, že nejsem dobrá matka a že nevím zda se o malého dobře starám a že mu neumím pomoct, prostě jsem byla z toho dne dost vyčerpaná. Když se mě Petr ptal co mi je a já mu to řekla v naději že mě uklidní, tak na mě dost hrubiánsky spustil, že malej rozhodně nepotřebuje ubrečenou mámu a ať se uklidním, že mu tím jen ubližuju. To mi přišlo dost necitelné a navíc mě to rozbrečelo ještě víc, stačil mi ten ton v jeho hlase dost naštvaný. Nějak se urazil, že mě to rozplakalo ještě víc a začal do mě šít, že to je hrůza jak se chovám a nevím co... a že mi ani nemůže nic říct, protože se se mnou nedá mluvit. Tak jsem mu řekla ať mi řekne co potřebuje. A on že ne, že to dopadne vždy stejně a já ho odbydu a jsem akorát hnusná, že mi nic říkat nemůže. Tak jsem mu řekla ať to zkusí, že nevím o co mu jde a o čem teda mluví. Tak se na mě sesypalo, jak se k němu chovám jako hulvát a jak jsem odporná, že se vůbec neumím chovat (kdo trošku čte moje bolístky, ví co mi dělá s jeho dcerou a já že jsem hulvát?). No dostal mě tím psychicky úplně, ve chvíli kdy jsem to nejmíň potřebovala, takže jsem se úplně hystericky rozbrečela a nic neříkala: na to mi řekl, no takže to dopadlo zase stejně a já jsem ta největší svině. Nechápala jsem a řekla jsem mu že jsem nepípla ani půl slova. Až když viděl že se fakt třepu tak mě objal a až pak byl ke mě milý.... já to prostě nechápu jak se ke mě chová a já že jsem hulvát? jasně chápu že ho naštvalo, že musel z práce a nakonec si tu spíme, ale že jsem ho seřvala že malého neoblíkl, tak přece nejde o mě ale o miminko. A neříkám, že jsem vždy příjemná,ale bývám dost vyčerpaná a on to ví a pak jsem i nepříjemná, ale že bych se k němu chovala jako hulvát? to teda pochybuju. A to co mi dělá on? to je v pohodě.. to jak mi tu tahá dceru a co tu vyvádí když mám mít klid a jak se kvůli ní se mnou hádá a odsouvá nás na druhou kolej a pořád jen já já já? Sakra.. už mě to teda štve. Dokážu přiznat že jsem poslední dobou podrážděná ale jakýpak hulvát? Navíc mě vyhnal k našim, dnes odjíždím a dnes taky bude mít Agátu tady... Promiňte že jsem se tak rozepsala, ale moc mě to trápí a nechci se svěřovat našim, protože by pak k Petrovi sbírali jen zášť, zatím to tak vždy dopadlo, když jsem se jim vypovídala a nechci to v nich posilovat dál. Proto si jdu pro podporu k vám než ke své rodině, jen bych ty vztahy u nás zhoršovala :( díky moc kdo to přelouskal a díky moc všem kdo na to zareaguje. :+^*: :°O°:
Holky, včerejšek byl fakt horor. Musím to napsat tady vám, vy mě pochopíte, abych to neříkala našim a ti by pak byli zase na přítele naštvaní a dochází pak ke zbytečné zášti.
Včera jsem měla fakt krizi, jak jsem psala. Trpěla jsem hodně nevyspáním a to mi způsobilo docela velkou migrénu a do toho trápily malého prdíky. Takže malý pořád brečel a nenechal mě ani na chvíli zdřímnout, což bylo ve spojení s tím pláčem pro mou migrénu naprosto destruktivní. Byla jsem už úplně zoufalá a malý nespal a nespal. Nepomohl mi kočárek, nepomohla mi rektální trubička, prostě nic. Tak jsem už v zoufalství napsala příteli kolem druhé hodiny (v prácikončívá kolem páté), že už to nedávám a že se mi už chce i zvracet a malý pořád křičí a strašně jsem ho prosila o pomoc. Neříkám, že bych nebyla ráda, kdyby se uvolnil dříve z práce a pomohl mi, ale nějak jsem v to nedoufala, spíš jsem to potřebovala někomu říct, že mi je fakt zle. No a on mi napsal, že se pokusí přijít dříve. Vypla jsem comp a vzala si malého do postele, položila do svého polštáře a uklidňovala ho, že to bude dobré a že ho prdíkům nedám :). No a nějakou záhadou usnul, tak jsem vytuhla i já. No a za chvíli slyším klíče v zámku a přítel mi přijel na pomoc. Viděl že spíme,tak šel do svého pokoje a vytáhl pc a ještě pracoval. Po tom co jsme se s malým vyspali, jsem šla za přítelem a bylo mi líto, že kvůli mě odešel z práce a my si tu vlastně jen tak spali, jenže on fakt celou dobu vřeštil a nebyl k utišení, ani nevím jak se mi to povedlo ho uspat. Nakonec jsem měla výčitky z toho že jsme vůbec usli, když jsem tak prosila o pomoc a pak byl doma k ničemu. Viděla jsem na něm, že ho to trošku štve ale nic neřekl. Tak jsem čekala až se malý vzbudí a nakrmila ho a poprosila Petra jestli nezajdeme na prochajdu s kočárkem. Poprosila jsem ho ať mu obleče čepičku a mikču a zabalí ho do fusaku. V kočárku mi pobekával, tak jsem si říkala, že asi prdíky a nacpala mu dudla aby se uklidnil a usnul. Když jsme se vrátili domů a já rozbalila kočík, zjistila jsem že Petr malému tu mikinu oblékl jen na ručičky a nezapnul a že měl bříško i krček holý, to mě naštvalo tak jsem se do něj pustila, jestli je normální, že venku je zima jak prase a on ho nechal jak nadoma, že bude nemocný a fakt jsem na něj byla zlá. On se vymlouval na to, že byl ve fusaku a že mu ta mikina nešla zapnout (proboha, měl to říct že mu to nešlo a já bych to udělala), namísto toho ho zakamufloval do fusaku. Pak se divím že malý pláče, když mu je zima. Petr mi tvrdil,že v tom fusaku byl zababušený a že mu zima nebyla, čemuž já nevěřím. Každopádně začal být nějaký divný potomo co jsem ho zprdla, ale přišel se omluvit (i když jsem měla pocit, že se omlouvá, jen abych se uklidnila a né protože by cítil nějakou újmu). Jenže já fakt nepotřebuju aby byl malý nemocný, už tak dost kýchá a on to ví.
Večer na mě dolehly hormony a začala jsem pofňukávat z pocitu, že nejsem dobrá matka a že nevím zda se o malého dobře starám a že mu neumím pomoct, prostě jsem byla z toho dne dost vyčerpaná. Když se mě Petr ptal co mi je a já mu to řekla v naději že mě uklidní, tak na mě dost hrubiánsky spustil, že malej rozhodně nepotřebuje ubrečenou mámu a ať se uklidním, že mu tím jen ubližuju. To mi přišlo dost necitelné a navíc mě to rozbrečelo ještě víc, stačil mi ten ton v jeho hlase dost naštvaný. Nějak se urazil, že mě to rozplakalo ještě víc a začal do mě šít, že to je hrůza jak se chovám a nevím co... a že mi ani nemůže nic říct, protože se se mnou nedá mluvit. Tak jsem mu řekla ať mi řekne co potřebuje. A on že ne, že to dopadne vždy stejně a já ho odbydu a jsem akorát hnusná, že mi nic říkat nemůže. Tak jsem mu řekla ať to zkusí, že nevím o co mu jde a o čem teda mluví. Tak se na mě sesypalo, jak se k němu chovám jako hulvát a jak jsem odporná, že se vůbec neumím chovat (kdo trošku čte moje bolístky, ví co mi dělá s jeho dcerou a já že jsem hulvát?). No dostal mě tím psychicky úplně, ve chvíli kdy jsem to nejmíň potřebovala, takže jsem se úplně hystericky rozbrečela a nic neříkala: na to mi řekl, no takže to dopadlo zase stejně a já jsem ta největší svině. Nechápala jsem a řekla jsem mu že jsem nepípla ani půl slova. Až když viděl že se fakt třepu tak mě objal a až pak byl ke mě milý.... já to prostě nechápu jak se ke mě chová a já že jsem hulvát? jasně chápu že ho naštvalo, že musel z práce a nakonec si tu spíme, ale že jsem ho seřvala že malého neoblíkl, tak přece nejde o mě ale o miminko. A neříkám, že jsem vždy příjemná,ale bývám dost vyčerpaná a on to ví a pak jsem i nepříjemná, ale že bych se k němu chovala jako hulvát? to teda pochybuju. A to co mi dělá on? to je v pohodě.. to jak mi tu tahá dceru a co tu vyvádí když mám mít klid a jak se kvůli ní se mnou hádá a odsouvá nás na druhou kolej a pořád jen já já já?
Sakra.. už mě to teda štve. Dokážu přiznat že jsem poslední dobou podrážděná ale jakýpak hulvát? Navíc mě vyhnal k našim, dnes odjíždím a dnes taky bude mít Agátu tady...
Promiňte že jsem se tak rozepsala, ale moc mě to trápí a nechci se svěřovat našim, protože by pak k Petrovi sbírali jen zášť, zatím to tak vždy dopadlo, když jsem se jim vypovídala a nechci to v nich posilovat dál. Proto si jdu pro podporu k vám než ke své rodině, jen bych ty vztahy u nás zhoršovala :( díky moc kdo to přelouskal a díky moc všem kdo na to zareaguje. :+^*: :°O°: