Přidat komentář

díky holky za podporu
jít na potrat je věc hlavně matky, a ne jejích příbuzných, známých, nikoho. matka sama si bude muset v hlavě srovnat to, co udělala či neudělala, jestli to bylo jen pár buněk nebo živý tvor, a jestli to tím pádem nebyla vražda. matka sama se bude muset srovnat s následky svého rozhodnutí - i dneska se stává, že se potrat nepovede a žena už nikdy nemůže mít dítě
nejsem ani zastánce ani odpůrce potratů. a vadí mi automatické ano či automatické ne, kdy rozhodují - převážně chlapi. oni to berou jinak - neoplodní tuhle, oplodní jinou. neoplodní dneska, oplodní zítra či za rok. ale limitovaní v podstatě skoro nejsou.
taky jsem přemýšlela v souvislosti s chlapy (v některých názorech jsem hodně tradiční, ale v jiných zase extrémní feministka), jak by si na mě asi sociálka a další posvítili a po kterých čertech mě tahali, a které paragrafy na mě zkoušeli, kdybych prostě čerstvě narozené mimi nechala po porodu tatínkovi za dveřmi... a starej se... protože totéž vlastně on udělal mně, jenom o pár měsíců dříve. :) nebojte, neudělám to, ale docela by mě zajímalo, jak by se stát na něco podobného díval - byla by to docela "legrace", ne?
spousta lidí okolo mi říká jestli nejsem blázen mít dítě - nemám práci, mám dluhy, byt ve kterém bydlím mám na hypotéku, nemám partnera... bla bla bla... taky jsem nad tím přemýšlela, jestli nemají pravdu, jestli to není ode mě nezodpovědné do této situace přivést malého človíčka na svět... jenomže - když bych měla čekat na ten správný okamžik - rozhoupu se vůbec někdy? jednou nemám partnera, pak nemám dořešené finance, pak bydlení, pak ještě potřebuju něco dořešit v kariéře... vždycky bude něco, a spíš toho bude více najednou, a nikdy nebude ten "správný" okamžik.
na chlapy jsem se nikdy nijak moc nespoléhala. je pravda že jsem otěhotněla po úletu (i mistr tesař se utne, a i kondom se může protrhnout), ale i tak se k tomu ten chlap mohl postavit jinak. mohl, ale už nepostaví. má smůlu. v rodném listě dítěte nebude, když se v tuto chvíli odmítá podílet na čemkoliv. já mám nervy jenom jedny, a nemám zapotřebí se kohokoliv doprošovat. možná jsem až příliš hrdá, a možná nejsem v situaci, kdy bych si hrdost mohla dovolit, ale zase na druhou stranu - mít tatínka "na baterky" na kterého se nemůžu spolehnout, ze kterého těžko uvidím něco jako alimenty, to není dobré ani pro mě, ani pro dítě. pokud bude někdo vedle mě chtít být, musí to být člověk, na kterého bude spoleh, a který bude moct být vzorem pro dítě. a když se nikdo takový nenajde, tak to holt zvládneme sami s dítětem - nebudu první ani poslední.
raději sama, než s někým kdo za to nestojí...