úzkosti.. :o(

Ahojky,holky ti toho napsali hodně,tak já to vezmu jen ve zkratce.Já se léčila necelý rok,diagnostikovali mi hraniční poruchu osobnosti. Mě to způsobil nadměrný stres /rozvod,práce,soudy,výhrůžky,zapálení auta a poslední kapka potrat./
Léky jsem brala asi 4.měsíce, ležela jsem na psychiatrii po totálním zhroucení,za 3.týdny jsem znovu začala fungovat. Asi nejvíc mi pomohlo těhu,vysadila prášky a začala žít jinak. V naprostém pořádku jsem rok,bez tabletek,úzkostí,záchvatů pláče.
Pokud se tvůj stav nelepší,dojdi si k lékaři pro prášky,po týdnu ti začne být líp a pak můžeš pomalu na sobě pracovat,najít si nějakého koníčka,chod klidně i na nějaká sezení prostě dělej věci,které ti způsobují radost.
Antidepresiva nejsou návyková,tak se nemusíš bát.
Monina

Ahoj, rozhodně nejsi zdaleka jediná kdo něco takového zažil a zažívá, já sama se s panickou úzkostnou poruchou léčím víc jak deset let. Ne těchto stránkách je i klub maminek s antidepresivy tak tam koukni a počti si, je tam spousta zajímavých informací a zkušeností jiných http://www.mojetehotenstvi.cz/taxonomy_menu/23/559
já jsem teď už po několikáté znovu začala brát antidepresiva, protože mám zase krušné období a bez nich to nezvládám
pokud byses chtěla cokoli zeptat tak klidně napiš osobku

ahojte,asi se svama taky malinko poedlim,treba to nekomu pomuze.mela jsem postraumatickou depresi a doted trpim uzkostma,ale musim zaklepat,ze se jim tak nejak statecne vyhybam.prasky sem jedla asi rok,kdy mi pomohly se dostat ztoho nejhorsiho a zacit na sobe pracovat.pani psychiatricka mi hodne pomohla a to zakladni co jsem si ztoho vseho vazala byla veta,ze clovek je v zivote sam za sebe!doporucila mi,abych si nasla sve konicky a zaliby,udelala si cas pro sebe a zacala se sobe venovat.myslim,z ejsem se to naucila.rekla bych,ze se mi taky dost ulevilo,kdyz jsem se naucila byt sama se sebou...ze uz nemam zachvaty breku,kdyz jsem sama a uz se netrapim,ze nikdo z kamaradek nema cas,kdyz bych je potrebovala a ze mi neustale odvolavaji schuzky a pod.Jediny s cim jsem se nesmirila....je ze nesnasim opile osoby a tim padem jsem se rozhodla byt bez chlapa.snad to zvladnu.a je fakt,ze pokud je clovek dost zaneprazdneny a zamestnava se peknyma myslenkama,hned je na svete lepe.tak vsem drzim palce a bojujte!

holky, ani nevíte, jak vám rozumím. Ale hlavu vzhůru, i když to tak vůbec nevypadá, tak zase bude líp. JJsou to hrozné stavy co? Člověk by to nepřál ani svému největšímu nepřiteli, ale musí se s tím hlava a tělo nějak porvat.
já to měla asi 3/4 roku a měla jsem toho fakt dost. Brala léky-asi 4 druhy-jak feťák. Byla jsem fakt vyřízená-do toho se přidávaly deprese-no šílený stav mysli.
Pak jsem otěhotněla-prášky vysadila a od té doby se držím-mám hodně aktivní dítko, které mi nedává prostor přemýšlet a zabívat se takovýma blbostma, jako předtím a do toho čekám v červenci druhé a tak myslím, že už mě to jen tak nepostihne a i když mi někdy nebývá nejlépe, tak prostě vím, že je to jen stav mysli a bude zase líp. Neříkám, že od té doby jsem stále v pohodě, ale už dokážu hlavou překonat ty divné stavy těla. Dřív to tak nebylo-tělesné pocity mě ovládaly celou a já nebyla schopná si to normálně uvědomit a mozkem odůvodnit. Neříkám, že až mi děti odroustou a nastane takové to divné prázdno, kdy člověk zase upadne do nějaké zajetého stereotypu a bude se mu blížit stáří, že to zase nepříjde, ale já se sakra budu ze všech sil snažit, aby ne, protože už to zažít nikdy nechci.
Takže moje rada zní-zaměstnat mozek nějakou činností, aby nemohl myslet na blbosti, nepozorovat se, vše si logicky vysvětlit. Držím vám holky palce, protože to potřebujete teď nejvíc a věřte-bude líp.-)))) cítím s váma

Ahoj, takové stavy jsem občas měla. Nejdřív jsem se s tím chtěla poprat sama, ale odnesl by to vztah s přítelem. Zašla jsem k lékaři a nějaký čas brala léky. Občas se ještě úzkosti vyskytnou, ale je to jen vyjímečně.

Taky je teď prožívám...rada by se mi taky hodila...je to dost otravné že? Já mám někdy takový momenty, že bych se zavřela doma a už nikdy nic nedělala, přijde mi, že nic nezvládám a bulim. Dřív mi pomáhalo, když semnou byl přítel, ale teď bulim i když je doma :-(