To už jsme si opravdu zvykli jen brát???

Berte tento příspěvek jako volné pokračování mého dřívejšího tématu: http://www.mojetehotenstvi.cz/prace-pri-rodicaku-duvody-proc-jde-proc-ne

V poslední době mám pocit, že jsme si zvykli (nebo zvykly?) jen brát. Je mi z toho strašně smutno a úzko, když si představím, jaký vzorec chování tím ukazujeme svým dětem.

Jednak to jsou články na téma mateřské a rodičáku, respektive ohledně jeho snížení. Bohužel si většina z nás neuvědomuje, že tyto dávky, vyplácené státem, jsou pouze a jenom libovůlí státu, který v rámci podpory rodin a porodnosti (ano, dle většiny z vás malé a mizerné) zavedl tyto dávky. Ovšem jsou to dávky naprosto nenárokovatelné - stát dal, stát vzal. Nikdo nemá se státem podepsanou smlouvu, která by stát zavazovala kterékoliv z nás vyplácet po nějakou stanovenou dobu určité peníze. Taková smlouva totiž neexistuje. Ale když stát chce dát méně peněz (ne sebrat, pouze dát o něco méně než dával! Nepřijde k nám domů a nesebere nám ledničku, postel, televizi. Pouze dá méně peněz, než dával doposud), tak se málem demonstruje.

Druhý typ případů mě překvapuje o dost víc. Jsou to příspěvky typu "darujte", a v poslední době rostou jako houby po dešti. Fajn, kdokoliv z nás se může ocitnout v úzkých. Nesoudím. Ovšem pomaličku se vytrácí dobrý zvyk žádat o věci pouze nezbytně nutné (oblečení), a vysvětlit, aspoň v jedné či dvou větách, proč žádám, jaká je moje situace. A většinou naprosto chybí specifikace, odkud žadatelka je (protože spousta lidí by jistě raději předala věci osobně, nejen protože se ušetří cesta na poštu a peníze za poštovné, ale hlavně a především by se člověk přesvědčil a podíval, jak na tom ten člověk opravdu je. Navíc - by to bylo dobré i pro žadatele - třeba by měl do budoucna zajištěného "dodavatele" oblečení pro svého prcka, ať již zadarmo nebo za rozumnou cenu).

Nechci nikoho soudit. Nejsem dokonalá. Pracuju, abychom s dcerou přežily, a aby mi ji nikdo nesebral, protože peníze od státu jsou skutečně malé. Netvrdím, že se nikdy nedostanu do situace, kdy bych tady žádala. Jsou měsíce, kdy počítám s nějakým příjmem, který se opozdí, a pak mám na pár dní jenom stovku či padesát korun. Pak kontroluju stav účtu skutečně aspoň 3x denně a zděšeně koukám do peněženky. Proto opravdu nechci soudit. Ale snažím se se svou situací něco dělat. Za spoustu problémů, včetně těch finančních, si můžu sama. Dítě jsem si pořizovala s tím, že její biologický otec o nás nemá zájem, a že na tom nejsem finančně nejlépe. Ale - znovu opakuji - žádat o pomoc, by byla asi až ta nejposlednější z posledních možností, zatímco tady mám v poslední době pocit, že to je často ta první (či druhá).

Je mi z toho všeho setsakra smutno :(