Ubrečená "mamka"

Deprese pomalu ustupují, za což jsem nesmírně vděčná, přesto se však čas neskutečným způsobem vleče. Nejraději bych už byla ve 12. týdnu, ideálně třeba ještě o kousek dál. Slibují, že na konci 3 měsíce je riziko potratu menší, nevím proč, ale neustále stresuju abych o to malý s bušícím srdíčkem, nedejbože ještě nepřišla.
Snažím se užít si každou chvíli, ale neustále na něco beru ohledy. Nesmím utíkat na autobus, abych toho drobečka nevytřepala. Nesmím prochladnout, abych mu neublížila. Tohle nesmím pít, protože to obsahuje kofein nebo alkhol. Ani tohle jídlo pro něj není zrovna ideální, o své oblíbené sauně si už můžu jenom nechat zdát, stejně tak o svém posledním zoufalém pokusu jak se sebou něco dělat - o plavání.
Ranní nevolnosti stále ještě nemám, všichni kolem mě ujišťují, že jsem šťastný člověk, ale já si to pořád ještě nějak neuvědomuju. To ještě netuším, jakou velkou výhodu mám, protože o týden později se nevolnosti přivalí a budou si chtít pořádně vynahradit těch osm týdnů, které mi ušetřily.
Začínám mít podivné vůně. Z jednoho pána, který se mě zjevně snaží sbalit na svůj úsměv, o jehož neodolatelnosti je pravděpodobně přesvědčen, a také na pronikavý parfém, který mi zákeřně kradě tu trošku použitelného kyslíku kolem mně, je mi opravdu šoufl. Vadí mi puch smaženého masa, nesnesu jakékoli koření. Ne že bych po něm zvracela, prostě mi to jenom vadí. Najednou zachychuji vůni naší želvičky, o které jsem si až doteď myslela, že žádný zápach ani vlni nevyluzuje, stává se ze mně také notorik, kterému se sbíhají sliny kdykoli jde kolem vinárny. Nutno dodat, že nejsem zvyklá pít a dvě deci vína si dám opravdu jen vyjímečně, za stavu těhotenství ani to ne, prostě nepiju. Ale přesto zrovna víno tolik nabuzuje mé chuťové buňky, že mám často sto chutí zákaz alkoholu porušit. Naštěstí rozum vítězí, tudíž kolem vinárny jen procházím.
Manžel prozradil radostnou novinku i svým rodičům, na návštěvě tedy, stejně jako u svých rodičů, poslouchám, naco bych si měla dát pozor a proč, co bych neměla, co bych naopak měla a jako dostatečné varování před porušením tchynina pravidla mi měl být zástup žen z okolí, které mají postižené děti. Manžel zasahuje, svou matku krotí a jedeme domů. Naštěstí na návštěvu brzy zapomínám a užívám si sluníčka, které se konečně uráčilo vykouknout.
Začínám být nějak podezřele unavená, ale pořád to ještě není nic neobvyklého, vždy´t není žádný rozdíl jestli jdu spát v deset nebo o hodinu dřív...
S manželem se začínáme oslovovat "mamko a taťko" a je nám moc hezky. Nebýt zbytečného strachu o zdraví miminka, všechno bych si pořádně užila...