Rodinné vztahy...Kdyby mě to alespoň tak nebolelo..
Mám dneska nějakou uplakanou náladu...trošku přecitlivělou. Moje maminka měla v životě smůlu na muže. první můj táta - alkoholik, který na svatební noc odjel za milenkou a žil s ní skoro dva roky. Máma mu dala ještě šanci a defakto spolu přežívali do mých 10 narozenin. Po rozvodu si našla dalšího trumberína, který měl k chlastu hodně blízko. nebyl zas tak špatný, ale mámu hodně zasáhla zrada mého otce a vlastně od té doby nenávidí lidi. Než jsem se osamostatnila, prošla jsem si doslova očistcem. Hodně mě trápily hádky, noční návraty jejího přítele domů. Odstěhování se bylo vysvobozením.
Víte dnes mi je líto a dost to bolí - mě moje maminka nikdy neobjala, nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Jsem jediné její dítě, ale otcem je člevěk, který ji zradil. Říká mi, máš svůj život, podívej se jak jsi dopadla - sousedi mi říkají, že tvůj chlap lítá po hřišti s malou a ty sekáš trávu nebo děláš jinou činnost.
Můj současný partner je mou velkou oporou. Cítím jak je šťastný, že žijeme spolu a máme krásnou dceru. Pracuje opravdu velmi tvrdě vždy tak 2 - 3 dny 17 hodin denně a pak je zase třeba 2 dny doma.
když pracuje, starám se o malou, hraju si s ní a on pracuje (myslím tím, že má fyzickou námahu). když je doma, rád mi pomůže, ale oba chceme, aby byl i s Rozárkou a já nejsem ta, která by si sedla, ale jdu něco dělat. nevadí mi to, dřeva sjem se nasekala až až - vždyť jsem jedináček.
Čím víc jsme semknutější, čím víc se spolu usmíváme, muž mě objímá.....tím víc je v mé mámě vzteku. Proč nepochopí, že ji miluju - sakra dala mi život, domov ať už byl jakýkoliv, ale byl. Že vždy budu první kdo se o ni postará, pomůže jí.
Když jsem byla mladší a neměla dcerku, byla jsem z toho fakt dodrbaná. Defakto i díky stresů a bezradnosti mám latentní tetanií. S tou, ale už bojuju a učím se žít.
Mám moc ráda život, není pro mě prioritou se stále za něčím hnát, být nejlepší. S partnerem máme stejný názor, hodně si povídáme...Kdyby to byl kdokoliv jiný, ale je to máma - sakra!
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Moc ti děkuju za otevřenost a radu. To, že člověk řekně co ho trápí, ale i těší je hodně důležité. S mužem to přesně tak máme. Můžu mu říci fakt všechno co chci...a snažíme se najít řešení. I s tou mámou - mám snahu se jí přiblížit, aby to pochopila, že mi není ukradená, a mám ji ráda. Je jak hluchá...
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Ahojky!!! Sice jsem dorazila až po týdnu, dřív jsem to jaksi nestíhala... :-)). Ale vidím zase tetu, je to samé jak píšeš, s tím vzhledem. Ta zase nosí , sice na doma, ale přece místo šátku kus staré noční košile na hlavě, aby jí neofouklo (v šátku se potí). Pak jde a studuje nejnovější trendy odívání v časopisech a katalozích..... No a taky pochopitelně byla kočka, když byla mladá. Nejlépe nekomentovat a nechat svému životu. Mám zkušenost, že se se zlou potážu.
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Nemáš zač... jen jsem si něco podobného zažila taky, moje máti ke mně nikdy neměla žádný vztah, spíš jsem jí byla na obtíž, nikdy se nezajímala, s otcem žili spolu a přesto vedle sebe, jen kvůli tomu, že zplodili dítě, takže jen z povinnosti... a to se v jejich vztahu ke mně strašně moc odráželo... celé roky jsem se snažila být hodná, ve škole jsem byla jedna z nejlepších, snažila jsem se udělat cokoliv, abych se jim zavděčila, ale marně... a mě ten její chlad šíleně trápil... bojovala jsem s tím spoustu let, než mi jedna dobrá duše řekla něco podobného, co jsem napsala tobě... že nejdůležitější je odpustit jí a tím i sobě, abych na sebe nebyla zbytečně tvrdá a nesnažila se změnit to, co změnit nejde, a změnila to, co jediné lze... a přijala ji takovou, jaká je, i s tím, že nikdy nebude ta vzorná a milá a ochotná babička, že její vztah ke mně a následně i k jediným vnoučatům bude pořád takový, jaký je... a smířila se s tím a žila svůj život... a ono to fungovalo... po tomhle se náš vztah o hodně změnil... sice není a nebude taková babička, jakou bych si představovala, ale už jsem k ní nepřistupovala s tím napětím, vnitřním nesouhlasem a hlavně ne už "přednasraně" (pardon za ten výraz), jak jsem se cítila vždy, když jsem s ní měla mluvit nebo se vidět... už jsem nebyla naštvaná, že je taková a to nám pomohlo oběma... ne, nemáme žádný vřelý a láskyplný vztah, zázraky se nedějí, ale můžeme spolu zase normálně komunikovat a je to o hodně lepší... a kupodivu i ona je teď taky taková otevřenější a vřelejší, než bývala...
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Moni je to máma a každá přeci nechceme o mámu přijít, tak děláme i nemožné. Ale někdy i to nemožné nepomůže.
Uvidíme co přinese čas. I u nás je to hodně o výčítání. Jako děti přeci nerozhodujeme o životě dospělích, ale to ty naše mámy nechápou, nebo si to spíš nechtějí přiznat. Je strašně jednoduché své chyby hodit na druhého a to většinou na své nejbližší.