Ahojda... teda za sebe ti řeknu, že pokud to máte s přítelem tak, jak to máte (nejste proti mimču, zázemí také máte...), tak bych do toho šla. Protože potom jak nastoupíš do práce a zaběhneš se zase do pracovního procesu, tak si zase řekneš, že "přece hned neotěhotním, když jsem nastoupila" a zase uběhne pár let a pak už by mohlo být i pozdě... nevím, záleží to na tobě/vás samozřejmě, ale já za sebe bych do toho šla.
My jsme to měli s manželem tak, že když jsme se seznámili, měla jsem už po škole a hledala jsem si práci. Práci jsem našla a pak jsem se přestěhovala k němu a k jeho rodičům na dům. Tam ovšem vyvstaly ve společném soužití problémy, tak jsme se chtěli trhnout. To se podařilo, splácíme si vlastní byt a když jsme se trochu zaběhli se splátkama, chtěli jsme i mimčo. Přirozeně se nezadařilo, tak nám trošku pomohli doktoři, ale vyšlo to na první pokus a máme teď krásnou zdravou dvouletou holčičku, která nám dělá jen samou radost :-) Jen pro upřesnění, mimčo jsem si pořídila po 6 letech v práci a po 5 letech od svatby :k:
Markéta s Marcelkou :k:

Ahoj, mě je jednatřicet let a čekám své první mimčo. Do svých osmadvaceti jsem se snažila vydělávat peníze, šetřit a hlavně cestovat a výletovat. Pak už jen poznat toho pravého člověka všechno šlo nějak samo. Hypotéka, nový baráček, spousta práce, svatba. Myslím, že už jsem po tý třicítce nějak vyzrálejší, už vím, co od života chci a jak se s tím poprat. Už jsem prostě věděla, že chci být mámou a že je nejvyšší čas se pro děťátko rozhodnout.
Tak doufám, že i Ty, se rozhodneš správně!