Porod Vojtíška

Dnes má můj chlapeček svátek, je to už 7 a půl měsíce, kdy naplnil naše životy neskutečnou láskou a štěstím, a tak jsem se na jeho oslavu rozhodla popsat náš porod.
Když jsem měla za sebou 3.návštěvu v poradně v porodnici, říkala jsem si, že už se musí mimi narodit, že jinak už asi neporodim nikdy. Snažila jsem se všemi babskými radami porod vyvolat, ale nic. Asi po týdnu jsem to vzdala a nechala to na Vojtíkovi. Hned následující noc to začalo. Žádná zátka mi neodešla, žádné varování nebylo :-), jak jsem si myslela..
V noci jsem asi po desáté byla na záchodě, lehla jsem si zpět do postele a najednou divná bolest (kolem 3.hodiny ranní). Bolest byla úplně jiná, než jaká byla při poslíčcích, tudíž mi bylo okamžitě jasné, že porod je tu. Radost a zároveň strach z neznáma. První kontrakce byly hodně nepravidelné, zhruba po 15 minutách. Kolem 5.hodiny jsem se z postele přesunula do obýváku k telce, nasnídala se a jen tak rozmýšlela, kdy půjdu vzbudit manžu. Kontrakce byly už dost pravidelné (každých 7 minut a dost rychle se zkracovaly) ale snášela jsem je úplně v pohodě. I když jsem byla překvapená, jak divně to bolí :-)..určitě to ani náhodou nebylo jako při menstruaci. Bolesti byly asi jako kdybych měla v děloze šmirgl papír a při kontrakci začal dřít (líp to popsat nejde, ale doufám, že tím někoho nevyděsím). Zatím jsem ale nemusela nijak funět, mohla jsem při kontrakcích i chodit nebo něco dělat. Kolem 7. hodiny byly kon. už po 4 minutách, ale stále stejně silné/nesilné a tak jsem vzbudila manžela a za pár minut jsem vyráželi do porodky, kde jsem byli asi za 15 minut. Zvonim, otevře sestra, kterou známe ze dne otevřených dvěří...jupíí.No a ptá se, co je? No a já že rodim. Ok, nevypadáte na to, ale pojďte. Nosedla jsem si na vyšetřovnu, za dveřmi si lékař s asis. povídali o právě proběhlém potratu na sále a řešili, co udělají s tím mrtvým miminkem. Ach jo...teď je mi z toho zle, ale v tu chvíli jsme to neřešila, byla jsem spíš napjatá a natěšená, co bude se mnou. No po půl hodině mě vyšetřili. Otevřená na 3cm, dostala jsem pochvalu :-) a pro jistotu jsem dostala ještě hamiltona (nic moc, ale o pár hodin to prý uryhclí porod). Na monitoru kontrakce nějak ustávali, přišel dr. a zatřásl mi břichem tak, že jsem na něj křikla a majzla ho po rukou....:-D, no fakt, bylo to faakt hnusný, i teď se mi z toho všechno sevřelo. Kontrakce se ale zase rozjeli a nález krásně postupoval. Jen kontrakce prý byly sice silný, ale krátký, jakoby ostrý vrcholy, při kterých se prý cesty neotvírají..blablabla, moc taková hláška teda nepotěší, ale jí na to dlabala a byla jsem dál ve svojí bublině. Kontrakce sílily, ale furt pohodička. Mohla jsem normálně fungovat, mluvit, žertovat a tak. Dostala jsem klystýr, který mi ani nepomohl ani nepřihoršil (stejně jsem byla ještě doma asi 3krát na velký-tělo samo ví nejlíp, co mí dělat), pak jsem byla ve sprše a pak na osudový monitor :-)...ležela jsem si v posteli, pásy na břiše a najednou velká kontrakce a mokro mezi nohama. Akorát přišel manža z oběda (chudák ale nic nejed, jak byl vynervovanej), bylo přesně 12 a začal pravej porod...KAždá další kontrakce by dsnější a drsnější. Začala se mi motat šíša a brněly mě neskutečně ruce, tak mě as. sprdla, že dýchám jak blb, že musím jen povrchově, jak pejsek. No od té doby jsem dýchala jak nejukázkovější pejsem...měla jsem z toho teda vždycky hrozně vyschlo v puse, ale kontrakce se dala přežít. Soustředila jsem se totiž vždycky na to dýchání a abych se neudusila a na řešení bolesti nebyl čas. Kontrakce byly podle monitoru stále "blbé", ale nález byl pokaždé minimálně o 1cm lepší. Zhruba od 13-14 jsem byla ve vířivé vaně, která mi asi pomohla, ale vlézt do ní a vylézt bylo fakt eňo ňuňo :-D. Poslední dvě kon. byly děsivé, že jsem si i bochla do dlaždiček :-). Nejvíc jsem se bála toho, že se to bude stupňovat, říkala jsem si, že to nedám, že horší už nezvládnu...no ale nebylo třeba, horší už nepřišly. Na poslední chvíli jsem se dobelhala na porodní sál...při vyšetření as. konstatovala, že už šahá na hlavičku, že ale malej musí dorotovat a tak mě nějakým způsobem přetočili na bok..UAA, to bylo nechutný, už jsem přestala vnímat okolní svět, vůbec nevím, co se kde dělo, co kdo říkal, přišlo mi, že to byla už jen jedna velká kontrakce a najednou tělo začalo tlačit. (Nechápu, jak se dělá netlačit, jak tady některé maminy píšou, tělo to prostě dělalo samo, vůbec se to nedalo ovládat vůlí). Někdo říkal, že se mám přetočit zpět na záda, myslela jsem, že ho zabiju, strašná bolest při změně polohy. Když už jsem se konečně sžila s bolestma na boku, zase se změnily, BLEE. No ale už to aspoň fakt bylo finále. Zatlačila jsem a lavička lezla, na druhé zatlačení vylezla, na třetí ve 14:20 celý Vojtík. Prý lezl ručičkou napřed, pacholek jeden, tak to šlo hůř, ale mě to ani nepřišlo. Všichni mě chválili, jak to šlo rychle a jak jsem hezky tlačila a že prcek je spíš macek. Měl 4020g a 53cm. Mně to ale fakt nepřišlo, nemyslím, že by menší mimi šlo líp a míň bolestivěji ven. Dali mi malýho hned na břuch, nechali dotepat pupečník, malej se jen vrtěl, ale neplakal. Asi po 10 min. ho odnesli a to teprv začal békat, pak šup s nim v zavinovačce taťkovi. Šití trvalo dlouho, ale to jen proto, že to dělala mladá lékařka, která byla na čumendě. Stehy jsem měla jen 2 a to prý jen kvůli tý ručičce napřed. Placenta byla taky celkem humáč, nečekala jsem, že to bude ještě tak bolet, ale to už člověk fakt úplně vypustí.
Už na sále jsem říkala, že jako porod dobrej, že klidně znova, ale v netěšila jsem se na to. Teď se na další porod těším jak malý dítě. Je to úžasnej zážitek. Je to opravdu věc, za kterou na sebe může být žena hrdá. A když si pak připočtu to štěstí, které pro nás znamená Vojtík, tak ani nemá cenu se nad nějakou bolestí pozastavovat.
Přeju vám všem takový krásný porod, jaký jsem měla já. Užijte si ho, je to nejůžasnější chvíle ve vašem životě.