Možná je tady také někdo takový...
Ahoj holky.Potřebuji radu někoho,kdo možná prožil něco podobného co já a mohl by mi pomoci se zorientovat.Stalo se vám některé,že by vás v době,kdy jste byly těhotné opustil manžel a odešel od vás k jiné ženě?Ano,je to můj případ.Po naprosto funkčním manželství,kde jsme se milovali,věřili si,máme osmiletého syna,kterého oba bezmězně milujeme ,můj manžel odjel na služební cestu na dva měsíce a poté se vrátil úplně vyměněný,s tím,že už mě nemiluje a chce žít jinak a odstěhoval se ke kolegyni se kterou se dal dohromady právě na té služební cestě.Podotýkám,že náš vztah byl bez problémů,opravdu jsme se milovali,ještě na té zatracené cestě jsme si psali zamilované sms,no a najednou se vše změnilo.Bydlí kousek od nás,malého udržuji v tom,že bydlí u kamaráda,alespoň prozatím.Snáší to dobře,chová se k němu krásně,o totéž se snažil se mnou,docházel tady denně atd.,ale to jsem nakonec musela stopnout,protože ty jeho odchody mi rvaly srdce.Jsme oba lidé vtipní a veselí a společenští,toto nás také spojovalo,proto jsme se ani nehádali,snad jen klasicky asi jako každá z vás.O to větší je to šok nejen pro mne,ale pro všechny.Mám pocit,že se úplně zbláznil,já už se dávám dohromady,od jeho odstěhování uplynul měsíc.Včera jsem se dozvěděla,že svvůj vztah s tou ženou,která se mimochodem rozvedla proto,že ji manžel podváděl..už legalizovali a v práci,kde každý ví,že je ženatý a že jsem těhotná,stejně jako každý ví,jak mě miloval a jak úžasný jsme měli vztah,se už veřejně k sobě mají.To jsem se dozvěděla až včera a to už mě zlomilo úplně.Mám pocit,že mě opravdu strašně zklamal,samozřejmě to bolí,strašně,o to víc,že nejen ,že jsme byli manželé,kteří se milovali,smáli se spolu,ale i nejlepší přátelé,kteří si říkali všechno,máme za sebou 11 let vzpomínek,které se nedají jen tak smáznout.Ale vím,že bohužel i tyto situace se stávají.Mám v sobě takovou křivdu a bolest,o to je to horší,že mám měsíc a půl do porodu..je to těžké.Proto bych uvítala někoho,kdo si třeba prožil to stejně,nebo se třeba k sobě vrátili,protože já si v tuto chvíli už nedokážu představit,že i kdyby se mu v té hlavně rozsvítilo a vrátil se,tak ačkoliv ho stále miluji,tohle je tak vážná věc,že už bych mu ji neodpustila.Otázkou je,dá-li se s tím žít..předem děkuji za jakoukoli podobnou zkušenost..
Ahoj mám hodně podobnou zkušenost. S manželem jsme byli 8 let. Máme dvouletou a dvouměsíční dceru. Když byl té mladší přesně měsíc, zjistila jsem, že se zamiloval do jiné. Taky jsem měla pocit, že máme šťastné a fungující manželství, ale něco mu přece jen scházelo, když stačilo aby šel dvakrát s kolegama z práce posedět do hospody a už byl totálně mimo z ní. Dneska už je to přes měsíc. Prošla jsem si obdobím sebelítosti a teď už jsem na něj jen naštvaná, že se vykašlal na všechno, co jsme spolu prožili. A že toho nebylo málo. Třeba jen to, že když už jsem byla těhotná, tak se pořezal motorovou pilou na noze a já jsem se o něj půl roku, kdy nemohl chodit starala, stejně tak jsem se musela starat o většinu věcí kolem domu. Takže v zimě a těhotná jsem nosila dříví a uhlí abych mohla topit a takový podobný věci. Nemůžu po něm ale chtít, aby se mnou byl jen z vděčnosti a to bych ani nechtěla, ale čekala bych, že si bude své ženy za to třeba vážit. Skončil nemocenskou, nastoupil do práce, první víkend vyrazil na zmiňované posezení s kolegama do hospody a už bylo pomalu zaděláno na konec. Taky ho vychovála babička, protože jeho rodiče ho odložili do dětského domova hned když se narodil. Myslela jsem si, že o to víc si bude své rodiny vážit, ale bohužel se tak nestalo. Musíme se smířit s tím, že jsou praštěný. Ber to tak, že my jsme na tom líp než oni. Nám zůstali ty děti a jim nic (i když je občas samozřejmě navštěvují). Přeji hodně sil a uvidíš, že bude líp. A snad se jednou pro nás všechny najde takový chlap, který za to stojí
In reply to Ahoj mám hodně podobnou by gaabiinka
Díky,taky si to říkám.On přišel o rodinu,přišel o možnost syna denně ukládat,dávat mu pusu na dobrou noc,probouzet se s ním,přišel o miminko,na které se tak těšil a kvůli čeho?Ničeho.Jen změně.Já vím,že si to takhle musím zdůvodňovat,ale je to těžké,nelituji sebe,ale těch vzpomínek,že už se to nikdy nevrátí.Vidím ho všude a po každém zážitku si říkám,co by na to asi řekl..bude to trvat asi hodně dlouho,ale věřím,že to překonám.Asi jsem hloupá,ale u mě prostě stále převažuje i po tom všem,co mi provedl,to dobré a strašně mě mrzí to,že už spolu nejsme.Myslela jsem si,že jsme si souzeni.Asi jsem se spletla..a to nejsem žádná naivka,dokážu být hodně tvrdá a nekompromisní.Ale já věřím na boží mlýny,nebudu se mu mstít ještě já.
In reply to Díky,taky si to říkám.On by dundeesek
Můj manžel si ji našel ještě před tím, než jsem otěhotněla. Netušila jsem to. Je mi jedno, že má jinou, to je život. Co mu ale nikdy neodpustím,je to, že ta miminka,která se mají narodit, jsem mohla čekat třeba za pár let s někým, kdo by o mě a o ně stál. Takový chlap jako je on, si ty děti nezaslouží. Te´D na mě kouká s odporem. ANo, mám velké břicho, oteklé nohy a sotva chodím. To se v 8. měsíci s dvojčaty stává. Na světě je však jistě někdo, kdo by mi pomohl a těšil se se mnou. TAkhle o to přicházím a ty děti o to přijdou taky. Bohužel.
Ahoj, napíšu tedy především - hodně sil! Nedokážu si představit jaká to musí být bolest,když vás dotyčný takhle nečekaně opustil. Podvedl Tě,odešel z fungujícího manželství a ještě když na září čekáte další miminko. Mám termín také na zaří a jen z představy,že bych se dostala do takové situace mi je hrozně :( Cítila bych asi zklamání,smutek ,ale i velkou nenávist k dotyčnému.Je to asi věc,která se jentak odpustit nedá,ikdyby se vzpamatoval.Přeji Ti ,aby jsi našla někoho lepšího a byla brzy opět spokojená a dotyčný ,aby si uvědomil jakou udělal chybu a trpěl,tak jako teď kvůli němu trpíš ty.
Mám pocit, jako bych to psala já. Jsem také zářijka 2011, mám také syna, vdaná jsem 11 let a mám manžela zamilovaného do jiné. Když už ti chlapi nemají rozum, musíme ho mít my a nedat se. Pojďme se spolu těšit na miminka a snažit se, aby byla šťastná i bez tatínků. My to zvládneme, zažijeme radosti i starosti, ale dítka se budou smát na nás. Bude to těžké, ale my na to máme.
In reply to Mám pocit, jako bych to by anos
Ahoj,to snad není ani možné..takže si opravdu můžeme přát jen hodně sil.Děkuji.
osobní zkušenost nemám (a budu vděčná, pokud bych toho byla ušetřena), ale kamarádka ano, návdavkem s rakovinou a s malými dětmi. Tak nějak jí opomněl sdělit, že v mezičase, co lítala po chemkách, starala se o děti, makala po nocích na hypotéku a utěšovala jeho, plačícího, co by si bez ní počal, ho ulovila nějaká managerka, které tikají biologické hodiny.
Dej tomu aspoň rok... nic neřeš, užívej si dětí. Stanov si a dohodněte si pevná pravidla ad. děti a výživné, včetně toho na tebe - až dotyčná zjistí, že místo společných chvilek dotyčného čeká péče o původní rodinu, náročná jak časově, tak finančně, začne jí to lézt krkem.
Jestli to dáš, komunikuj s ním normálně, nedus, funguj... a věnuj se sobě. Snad každému normálnímu chlapovi se časem začne stýskat po funkčním (a jak píšeš, tak takové to bylo) rodinném zázemí, když ho již jednou ochutnal.
A pak bude na tobě, zda ho vezmeš zpátky...
Ale je to o velké dávce sebeovládání... Zvaž, jestli ti za to stojí...
To je neskutečné, jací jsou někteří chlapi idioti. Opustit dobře fungující manželství a ještě manželku měsíc před porodem. Bohužel se to stává a už to tu psala nejedna nastávající maminka :-( Co k tomu říci? Drž se! Věřím, že mu dojde o co přišel a taky doufám, že ty už budeš šťastná s někým jiným, s někým, kdo si tě zaslouží a bude si tě vážit. Ať je to brzy!
In reply to To je neskutečné, jací by Jablotro
Děkuji.Já si v tuto chvíli,po dlouhých dnech,kdy jsem si přála,aby se vrátil,myslím,že pokud bych potkala někoho,do koho bych se zamilovala,tak na tom budu mnohem lépe,než žít dál s člověkem,který mě takhle zklamal.Opravdu to byl dobrý člověk,zásadový chlap,který uznával rodinu.Oba pocházíme z poměrně složitých rdinných vztahů,jeho vychovala babička,protože matka lítala za chlapama(asi se to projevuje i u něj)a já o rodiče přišla v 9-10.letech a vychovala mě sestra.I proto jsme si slíbili,že tohle našim dětem nikdy neuděláme,žekdyž už jsme je přivedli na svět,musíme jim zajistit šťastný a spokojený život.No,jde vidět,že pouhé "zamilování'stačí.Ještě je nepochopitelné to,že má rodina mu poskytla zázemí,lásku,kterou mu ta jeho nedala,vzájemně se měli strašně rádi,vážili si sebe navzájem.Trpí tím teď všichni,jen on ne.Úplně se zbláznil.Ale tohle si nikdo nezasloužil.Snad vše dopadne pro nás(mě a děti)co nejlépe.Buď budu šťastná s někým jiným,nebo se vrátí a bude tak poučený,že si myslím,že tohle už by znovu nezkusil.Otázkou je,jestli už u mě nebude pozdě...je to opravdu těžké.Díky.
In reply to Děkuji.Já si v tuto by dundeesek
Víš, pro mě byla nevěra zárukou ztroskotání vztahu, ale změnila jsem názor. Každý si zaslouží druhou šanci a občas se bohužel také stane, že ani té druhé šance si neváží a pak až když přijde na řadu ještě jedna šance a opravdu poslední, pak si ji bude opravdu vážit - snad. Ale i přesto člověk musí mít odhodlání a odvahu do toho jít znovu. Nic nevyčítat, nepřipomínat, prostě odpustit, nic jiného nezbývá, pokud o ten vztah stojíš. Pokud víš, že bys odpustit nedokázala, nemá to už cenu, ani si říkat, že to děláš kvůli dětem. Opravdu přeji hodně štěstíčka a hlavně milující náruč.
In reply to Víš, pro mě byla nevěra by Jablotro
Děkuji.Uvidíme,jak se postaví k narození malé.Samozřejmě měl být u porodu,tak jako u syna,v tuto chvíli jsem rozhodnutá,že tam vezmu radši sestru,která mě narozdíl od něj,který si to tam "odtrpí"a pak bude mít pocit,že spasil svět,podpoří.Jemu jen napíšu,že rodim a ať se k tomu postaví jak chce.Bude se v tu dobu starat o malého,u nás doma,jak on tomu říká."u nás".Když jsem se ho ptala na to,jestli tím u nás myslí tam,kde jsem já a malý,tak mi na to napsal"a kde jinde?".Je podle mého sám do toho všeho tak zamotaný,ale to ho neomlouvá.Odtrpěla jsem to nejen já,ale i děti.Malý,protože ho viděl,když odcházel a to bych nepřála nikomu,slyšet jak plakal..a malá,protože to se mnou všechno snáší,měla jsem chvíli i prášky na uklidnění,abych neporodila dřív,než mám..no jak říkám,vrátit se je věc jedna,ale zapomenout na to,to ne.Odpustit?Ne.Připomínat bych nic nepřipomínala,protože když už bych se rozhodla do toho ještě jednou jít,bylo by pro mne šílené jen si na to vzpomenout,.natož o tom mluvit.Musel by dát výpověď,aby s ní nebyl v kontaktu,na což bychom opět doplatili my-rodiny,protože máme samozřejmě hypotéku atd.No,aby tohle dopadlo dobře,musel by se stát zázrak..prozatím ho i přes to všechno miluji i když mi tak strašně ublížil,samozřejmě ho svým způsobem nenávidím za tu zradu,ale opravdu 11 let nesmáznu jen tak a ani nechci.Ale myslím si,že všechno zlé je pro něco dobré a každý máme nějaký osud a všechno se děje pro něco..tak uvidíme,co si pro mě osud nachystá...mimochodem,já teda nejsem žádná miss,ale ona je naprosto nevýrazná,až bych řekla i ošklivá,zakřiknutá,jednoduchá ženská.O to je to asi horší.Ale já si myslím,že on byl v tu dobu,kdy byl pryč dost free,chodili hodně pít,což doma nechodí,navíc tam nmusel řešit nic jen sebe a ta svoboda se mu zalíbila.Po návratu ho čekaly závazky,práce,která ho tady nebaví,já-těhotná atd.A to ho strašně štvalo.Jiný chlap by to asi vyřešil krátkodobým úletem,ale ona tam byla prostě jediná,navíc je rozdvená,má svůj byt,žádné závazky,docela solidně ho dotuje,protože mu z výplaty nezbývá po zaplacení všech našich závazků nic,sice začal pracovat někde v lese,ale to má za 500 za den..no asi v tom bude hlavně ta touha po změně,vděčnost jí za to,že mu dává peníze a asi i pocit zamilovanosti.Nevím,asi je to i jedno.Když spolu mluvíme,já se na něj ani nemůžu dívat,mluvím s ním samozřejmě normálně,až bych řekla hezky,jednu dobu jsme tady sedávali u kafíčka,hráli s malým hry atd.,ale jak jsem již řekla,to jsem típla,protože jsem měla pocit,že pak odcházel s čistým svědomím..že on je se mnou zadobře a v pohodě si může jít zap... k ní.A já pak byla totálně v háji.Když se na mě dívá on,má v očích normálně vztek,bolest,tomuhle já vůbec nerozumím..je to na nic.
In reply to Víš, pro mě byla nevěra by Jablotro
Odpustila jsem 2x,teď už je to potřetí a končím. Ztratila jsem důvěru, bohužel do budoucna i iluze.
Nezažila jsem, ale postavila jsi se ke všemu s rozumem, což obdivuju. Nedokážu si to ani představit, ještě jakštakž bych pobrala, kdyby tě opustil dva měsíce po porodu, ale teď ? Ještě v podstatě ani toho človíčka nezná, nebude s ním trávit první chvilky jeho života. Nevěřím, že to byl tak skvělý člověk, jak o něm píšeš. Každopádně nedoufej, že by se mohl vrátit zpět a ty by jsi mu případně opustila. Jeho nová partnerka má děti? Ani z pozice její si neumím představit, že bych měla vedle sebe člověka, co dokázal tohleto, vůbec by mě nepřitahoval....Držím palce, ať brzy všechno překonáš, chce to jen čas a v tvém případě si myslím, že ty jednou budeš daleko štastnější než tvůj muž.
Ahojky, ja jsem nic podobneho nezazila a asi ti nedokazu poradit. Ale tvuj prispevek jsem si precetla a trha mi srdce na tisic kousku. Uz pet minut koukam na monitor a pozruji, jak mi tady blika na miste kurzor a nevim, co napsat, jak te utesit. Dosla mi slova. :-( Moc me mrzi, cim musis ve vztahu prochazet. Drz se.
In reply to Ahojky, ja jsem nic by miha
Děkuji.Je to těžké,ale mám syna a další mimčo,na které jsme se oba tak těšili na cestě,a nemůžu si už dovolit ten luxus se zhroutit.Musím tu být pro ně.Díky.
In reply to Děkuji.Je to těžké,ale by dundeesek
Jsi statečná, úžasná žena, držím palečky, aby bylo všecičko s miminkem v pořádku.
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Ahoj, s manželem jsme pět let, máme pětiměsíční holčičku, v šesti týdnech se mi přiznal, že má jinou, ale že to s ní skončí... Neskončil, je to pět měsíců, je s ní stále, od nás se odstěhoval, protože mě už nemiluje, ona je ta pravá. A já to pořád nějak nedokážu pochopit, taky jsme měli bezproblémové manželství, skoro jsme se ani nehádali, malou jsme plánovali a snažili se o ni skoro rok... jenže teď, když si to všechno dávám dohromady, už když jsem byla těhotná, byl s ní... Cítím strašné zklamání, ponížení, hroznou bolest... On mi na to jen řekl, že malu sice miluje, ale nemůže být se mnou a nedokáže být bez ní. Nejvíc nepochopitelné na tom ale je, že ona je o pět let starší, má 14letého syna a je vdaná... manžel s ní sice nebydlí, ale ten můj taky ne, protože synovi slíbila, že tam chlapi tahat nebude... tak můj drahý muž teď přespává po kamarádech a mě před dvěma dny řekl, že se jednou vrátí, že mám počkat, no chápete to? Na co mám čekat? Až se nabaží jiné ženské a pak se spokojeně vrátí za dcerou? Chybí mi, po tom všem ho mám prostě pořád ráda, ale nedokážu si představit, že se vrátí... neumím si představit, co by musel udělat, abych mu ještě někdy dokázala věřit. Tak moc mi ublížil, že už to prostě nejde vrátit zpět... Chce to asi jen sílu, říct si dost, přece jen my jsme ty, kdo mají své všechno u sebe, oni o děti přišli a dříve či později si to uvědomí. A ty maličké zlatíčka nám to všechnou jednou vynahradí. Nedávno mi kamarádka řekla : co řešíš? Jde snad o život tobě nebo tvému dítěti? Ne? No tak jde o hovno... Tak asi tak.