Krásní lidé to mají v životě snazší, aneb špatný začátek ještě nic neznamená..

Svět je velmi nehostinné místo pro život a když se na něj dostanete s pomocí Boží a kleští můžete mít pocit, že je to jen zlý sen. Naštěstí to mají na Světě krásní lidé, jako je naše Viktorka, o tolik snazší...

Praskla mi voda v pondělí 8. září v 4,15hod, což bylo přesně den po termínu. Bylo vtipné, jak člověk najednou jakoby nevěděl co dělat. Můj manžel Tom byl v klidu, já strašně nervní, ani jsem nesnídala a to jsem byla hladová jako vlk. V porodnici ve Varech jsem byli v 6hod, natočili mi monitor a vyšetřili. Byly jsme tam současně 4matky najednou, ale potěšilo mě že porodní nadstandard byl volný, tak jsme šli na něj. Už od prasknutí vody jsem měla slabší pravidelné kontrakce po pěti. Pobavila mě porodní as., když po příchodu se mě ptá kolik té vody bylo :) prostě hodně, já jsem to neměřila, nevážila :-/ pak mě nechala na monitoru a když mě odpojila ptá se jak mám často kontrakce, povídám: nevím, nemám sebou hodinky :) , ale cítím je tak, jak vám je to taky maluje. To jsou mi otázky teda. Porodopis jsem měla sepsaný od předchozího čtvrtka, kdy byl u mé dr. divný monitor a v nemocnici mi ho natáčeli znova. V 8hodin mi začaly kontrakce sílit, ještě jsem se chtěla prospat, ale už to nešlo. Porod celkem rychle postupoval. Při příjmu jsem byla na 2cm, v 10hod to už bylo 5-6cm. řekla jsem si o epidurál, protože kontrakce začínaly sílit- ale zatím ne moc. Pouze jsem se bála, že to horší teprve přijde, tak aby to stihli... sestra přišla za půl hodiny s papírem- informovaným souhlasem. To bylo na 3stránky čtení, při kontrakcích po 3 minutách nám to trvalo půl hodiny a když začal Tom v 11hod vyplňovat, rovnou jsem mu řekla, ať na to kašle, že už teď určitě budeme otevření kolem 7 a to už mi to nikdo nepíchne. No měla jsem pravdu, jen to otevření bylo na 8 :( měla jsem vztek na tu sestru (Lenka), ale byla jsem ráda, že mám být na koho naštvaná a není to Tom. Ten mi masíroval při kontrakcích záda v kříži tak intenzivně až mě doteď bolí :) ale tam to bylo fakt příjemné. Střídala jsem průběžně sprchu, míč, vanu, hodně jsem stála a chodila. Vanu jsem si napustila asi moc teplou a udělalo se mi fakt zle z nízkého tlaku, vždycky jsem na to trpěla. Ale ustála jsem to sama. Kolem 12hod jsme zvonili na sestru snad každých 15minut, bylo mi to hloupý, ale nechtěla jsem tam rodit bez nich, jako... řekla mi že máme 10 :? já se tak těšila, že už budu tlačit a ona povídá, ještě tu máme ale nějaký lem, to musíme ještě počkat. Jako na co asi? :-/ to už jsem kontrakce při vyšetřování vydýchávala horko těžko, ale byla jsem statečná musím říct. Mačkala jsem předloktí mladičké PA Martině (které tímto děkuji za statečnost a laskavý přístup) a drtila ruku Tomovi. Ve tři čtvrtě na jednu mě PA Lenka opět namíchla, když jí povídám, že už bych chtěla tlačit, tak se mi na férovku vysmála. Že to by mohl říct každej (už jsem fakt myslela, že jí jednu pustím). Ale v jednu už přišla, že bysme složili postel na porodnický lůžko a začali tlačit. Tak ještě prý pár kontrakcí ve stoje aby to šlo líp, to už jsem kňourala, ale neřvala jsem za celou dobu vůbec, jsem na sebe pyšná  Jenže jak došlo na tlačení, tak to bylo zlé. Já tlačila jak jsem mohla, nic kolem jsem nevnímala, jen jsem viděla jak ubíhá čas. Nevím co dělal Tom, nevím nic. Tlačila jsem jako blázen, ani už jsem necítila kontrakce- kdyby mi neřekli, že mám zase začít. Pak mi Tom povídá, že si vedu dobře, ať se ještě snažím, že už to bude. Najednou tam byla doktorka a povídá, že si vůbec nevedu dobře, že to nejde...ale najednou koukám, kolem byla spousta lidí, nevím kolik přesně. Brali mi krev, napíchávali kanylu, dávali infuzi asi k posílení kontrakcí, poslouchali ozvy, dostávala jsem i kyslík přes masku. Pořád říkali je to blbý, tlačte, je to blbý. Snažila jsem se jako blázen. Tlačily se mnou 3 PA a nebylo to k ničemu. Trvalo to 40minut a když sestra, co monitorovala malou řekla 80, vzala dr. kleště a na kontrakci vytáhla malé hlavičku. Za sekundu zatlačení byla venku celá, to bylo 13,57hod. Měla omotaný pupečník kolem krku, prý dvakrát. Měla takovou bílo-šedou barvu, ani nenechali Toma přestřihnout a letěli na ošetření. Malá ale hned plakala, tak jsem si říkala, že dobrý. Měla 50cm a 3,61kg. Všechno ze mě spadlo, necítila jsem nic, jen velkou úlevu. Pak mě začali šít a bylo to na hodinu :( . Mám celkem 3stehy, ale bohužel ty pokračovací, takže jsem sešitá opravdu až ke krku pomalu, i zevnitř. Jinak dr. Hofmannová byla moc šikovná a umrtvila mi to kdykoli jsem jen trochu sykla. Miminko bylo na ošetření a pak mi ho přinesli jen nakouknout a zase si ho odnesli do inkubátoru :( První čůrání se nám nepovedlo, tak jsme to dali cévkou. Nedalo mi to a musela jsem sestře říct, že to nebylo až tak strašný. Když jsem den předtím strčila při smažení vdolků palec do oleje, tak to bylo mnohem horší (auvajs). Ale to horší ještě mělo přijít. Ztratila jsem hodně krve a půl hodiny po šití poprvé zkolabovala, tlak 70/40 :-/ Nevím opět co se dělo, Tom zvonil na sestru, já si nepamatuju nic. Prý jsem dostala infuzi. Když jsem přišla k sobě, měla jsem spoustu energie, Tom mě nakrmil obědem (prý to byl hnus, ale já si náramně pošmákla). V 18hod mě převáželi na 6nedělí, kde jsem po přiložení malé k prsu opět zkolabovala, to vím pouze z vyprávění, sama si na to vůbec nepamatuju. Takže další infuze. To se opakovalo ještě dvakrát do 19hodin. Tom nechtěl za boha odjet domů, měl veliký strach. Já mu jen stále povídala, že dostane strašně vynadáno od sestry, že už je po návštěvách. Chtěl abych zůstala při vědomí, tak se mě ptal jaký všechny obrázky mám na kojícím polštáři, takže jsem si povídali o želvičkách, čtyřlískách, jahůdkách Když odešel, asi v půl osmý, ztlumili trochu tu infuzi aby kapala pomaleji a nechali ji celou noc. Trvali na tom abych se vyčurala, ale bála jsem se strašně čůrat přes stehy. Nakonec jsem už ale musela- na míse v leže, což bylo potupný, ale nebylo to zase tak strašný. Sestři mě pak opláchla vodou a bylo fajn. Malá byla na novorozeneckém, já na pokoji sama a celou noc vzhůru s divným pocitem u srdce. Naštěstí 2mamky se mnou na pokoji, které pro mě udělaly první i poslední. Asi jsem vypadala opravdu příšerně, ptž se stále ptaly, zda mi je dobře nebo jestli mají zavolat doktora. Přišel pak navečer MUDr. Berger a vtipně povídá, že ten tlak je lepší, 90/60, ale prý miss systola by ze mě ještě nebyla  jsem mu odvětila, že jsem nikdy neměla na to míry  Druhý den ráno mi dali novou kapačku a vzali další krev (já ji teda spíš potřebovala dostat, místo aby mi ji stále brali :-/) A zjistili, že obraz je ještě horší než špatný, nikdo mi nic nevysvětloval, pouze se ptali jestli mám nějaký důvod proč odmítnout transfuzi krve. Opět jsem jim vtipně odpověděla, že tam nehodlám zůstat ležet v márnici a ať to tedy přinesou. Zase mi vzali krev na křížení před transfuzí, pak mi ji pustili a ptali se zda mě něco nesvědí, nebo nemám jiný problém. Ve 13hodin mě přišly sestry nechat vstávat, to bylo hodinu po tom, co poslední jednotka krve dokapala. Zvládla jsem to dobře, pomohly mi do sprchy a já zjistila, že se můžu konečně normálně hýbat. Ale zase to ještě nemělo být všechno. Ve 14hod šla kolem dr. z novorozeneckého a povídá "jo, ty výsledky toho sona mozku vaší maličké jsou v pořádku"  Teprve mi došlo, že může být po kleštích nějaký problém. Nevím proč jsem si myslela, že případné poškození, by mělo být vidět a já mám přece tak krásné miminko...Vzalo mě to dost, protože se se mnou o tom nikdo nebavil, nikdo mi neřekl jak na tom malá je nebo není. Do večera jsem stávkovala a strašně se litovala a obviňovala se, že jsem malé ublížila. A pak když ji v 21hod přivezli na krmení (teprve druhé od porodu ) jsem se rozhodla, že to takhle nemá cenu. Došlo mi, že mě malá potřebuje zdravou a při smyslech, že potřebuje abych se mohla o ní starat. A najednou bych mohla skály lámat. Zatnula jsem zuby a dělala pro maličkou vše možné i nemožné. Možná jsem jí při porodu ublížila a možná nebude nikdy zdravá, ale bude tu mít mámu a tátu, co se o ní postarají, i kdyby měli při tom vypustit duši. Pak už bylo vše den ode dne lepší a lepší. Sice pár potíží s blinkáním ještě ve středu a ve čtvrtek po jejich odporných příkrmech (já bych je teda vyblinkala taky :( ), ale malá se pak umoudřila a v pátek jsme jely domů za tátou :)

Pro ty co dočetli až sem bych ještě chtěla říct, že porod samotný (kdyby nebylo těch komplikací) nebyl vůbec tak strašný jak se říká. Já čekala mnohem větší bolest a byla jsem tedy příjemně překvapená. Nicméně naše Viktorie Anna asi nebude mít žádné sourozence. Nejsem totiž ochotná riskovat, když už doma jeden poklad mám, že se něco podobného stane znovu. Kdo by se pak staral o naši Viktorku a kdo by zlobil našeho tátu, no ne? :s: