Jsem psychicky na pokraji svých sil...už jen sedím, čekám na porod a brečim...

Ahoj,
mám chlapa neskutečného idiota...když jsem zjistila, že čekáme miminko, neměl práci a jen ze mě tahal peníze, ale jeho nadšení a radost v očích, když jsem mu o prckovi řekla mě zahřála u srdíčka... Slíbil, že bude všechno jinak a že se o nás postará a já naivka mu uvěřila :( našel si práci a vypadalo vše fajnově, začal hledat byldení, aby sme se měli fajn...ale z práce ho za 2 měsíce vyhodili, od té doby je nezaměstnaný a na potrat už bylo pozdě...a asi bych to stejně nedokázala. Porod je za dveřmi, ja nemám postýlku, kočárek (protože jsem kvůli mimi přerušila studium a penězmi neoplývám)...veškeré oblečení a vybavení co mám jsem koupila sama, on nepřispěl ani halíř, nekoupil ani tričíčko, body nic...a když si dovolim protestovat, osočí mě, že jsem na peníze, že nám to neklape jenom proto, že nemá prachy :(....poslední dobou mi vždycky namluví, jak někde pracuje alespoň na brigádě a jak mi koupí postýlku a já se snažím tomu věřit, že se třeba něco změní, že mu dojde, že čeká syna a že mě týrá... ale pak se vyskytne nějaký problém (pokaždé se mu přihodí něco neuvěřitelného) a řekne mi tak to bude muset počkat...už se ani nevídáme..namám od nikoho psychickou podporu, přijde mi, že jsem na světě zůstala úplně sama s očima pro pláč...jen opuštěná sedím doma a pláču, protože jsem strašně hodný člověk a tohle by si ani ta největší mrcha nezasloužila....pořád se musím ptát "proč já?"...že mu to nepřijde hnusné nám tohle dělat...místo, aby se styděl a vynhrazoval mi to alespoň péčí a láskou, je na mě ještě hnusný...když se s ním chci rozejít, vyhrožuje mi různýma věcma...prostě už jsem zoufale nešťastná a nevím co dál...nejhorší je, že pořád v koutku duše věřím, že mu něco dojde v tý jeho hlavě a umoudří se...přeci jen, je jediný tatínek malého....

Omlouvám se, je mi fakt bídně a potřebovala jsem si vylit srdíčko.

Mějte krásný den těhulky

Irenka a Matýsek :milk: