Jak Sofinka na svět přišla - POZOR DLOUHÝ TEXT :-)

Holky, pokusím se Vám teď popsat, jak naše Sofi na svět přišla a jak to bylo celé dál…předem varuji, bude to zřejmě dlouhý text :s:

Přesně před týdnem, v úterý 30.11., jsem se jako vždy v poslední době cítila naprosto v pohodě a svěží. Šla jsem odpoledne na procházku, na nákup a ještě jsem si večer dělala legraci, že to naše baby vykoukne až na Nový rok.

Večer jsem šla spát jako obvykle, zdály se mi ale nějaké hnusné sny. Probudily mě poslíčky. Koukla jsem na telefon a bylo 1:11. Ještě jsem se tomu v duchu zasmála, že je 1.12. 1:11. Došla jsem si na malou a jak jsem se zvedala z prkýnka, najednou: “kap, kap, kap“. Na podlahu kapala růžová voda. Bylo mi to hned jasný. Rozklepaly se mi nohy :€}€: , ale radovala jsem se, že si takhle začátek porodu aspoň nespletu. Mezitím se vzbudil manžel, který uslyšel, jak v koupelně rachotím. Pomalu jsme se oblékli, sbalili a vyrazili jsme směr Brandýs. V autě jsem zavolala mému gynekologovi, se kterým jsem byla domluvená na porodu. Do porodky jsme dorazili kolem druhé ráno, pan doktor dorazil hned v zápětí. Cítila jsem silnější menstruační bolesti, ale PA mě „ujistila“, že podle monitoru jsou to takové mini kontrakce, silné, ale moc krátké. Pan doktor mě prohlédl, konstatoval, že jsem úplně zavřená. Dostala jsem tabletu na uvolnění hl. svalstva, rozloučila jsem se s manželem a dostala za úkol jít se dospat na hekárnu. No samo, že jsem nespala, ale snažila jsem se odpočívat. Bolesti asi během hoďky zesílily a když mi v 5 ráno dělali další monitor, měla jsem už kontra po 5 min dlouhé tak, jak mají být.

V 6 ráno mě pan doktor znovu vyšetřil, konstatoval, že „žádná sláva, ale že to měkne“, takže jsem šla na přípravnu. Pak už mi to nějak utíkalo a splývalo…dostala jsem instrukce, jak mám ve sprše hopsat na míči, jak mám dýchat a jak ideálně postávat nebo podřepnout v kontrakcích. Na manžela jsem si nějak ani nevzpomněla, nebo spíš vzpomněla, ale přesně jak jsem tušila, najednou jsem si uvědomila, že ho tam v tuhle chvíli spíš nechci. Bála jsem se, že když si ho vyplýtvám teď, dokud ještě docela můžu, tak že se začnu zbytečně litovat…Někdy během dopoledne začal šrumec, protože přijali další 2 maminky s rozběhlým porodem. Jedna rovnou odešla na sál. Druhá hrozně křičela a bylo to celkově docela blbé, protože jsme se musely střídat o sprchu. V tu chvíli už jsem tam manžela vysloveně nechtěla, protože to bylo docela divadlo. :00:

Mně pořád chodili dělat monitory, vždycky na 20 min. Pomáhalo mi soustředit se na čas...“jen“ 4 kontrakce, každá „jen“ minutu…musím říct, že tahle strategie mi docela pomáhala, protože hodiny docela plynuly. Furt jsem se hecovala. Můj doktor bohužel musel na dopoledne odjet, takže mě chodila vyšetřovat taková mladá paní doktorka. Vždycky do mě sáhla a tvářila se děsně spokojeně, že to postupuje…no, když jsem před polednem dle jejích slov byla „už skoro na 3 prsty“, začala jsem v duchu přemítat, jestli to vůbec do půlnoci stihnu. Pak mě v poledne opět píchli na monitor, ale najednou jsem tam byla 20 min, 40 min, hodinu. Furt někdo chodil, něco tam zkoumal…já jsem si pořád myslela, že je něco s tím přístrojem, protože pořád zkoumali ty sondy. Po dvou hodinách v polosedu bez sprchy už jsem toho měla vážně plný brejle a tak jsem se PA zeptala, proč jako na něm musím být. Zatvářila se trochu vážně, že mi zavolá doktora. Přišel takový mladý a že ten monitor se jim nelíbí a že musím dýchat jinak a začal mě poučovat. To mě docela zaskočilo…kdybych se nezptala, tak by mi to snad neřekli a furt by chodili, jak si vedu dobře, jak jsem ukázněná a tak…Nicméně po dalších pár minutách přišla zase ta paní doktorka optimistka, že jsem na 5 cm a mám půlku za sebou…ufff. V klidu mě odpojili a mohla jsem jít do slíbené vany. To bylo už skoro jedna odpoledne, takže jsem měla za sebou 12 hodin. Vana byla úžasná…hrozně se mi v ní ulevilo. Asi po 10 min slyším mého pana doktora Reicha, jak vedle v místnosti nakvašeně s někým diskutuje:“A co ten monitor sakra, jak to, že je ve vaně????“. Vpadnul do koupelny a povídá:“Musíte okamžitě ven, potřebuju se na Vás podívat, ty ozvy vypadají patologicky a mám obavu, aby to placenta vydržela“. Holky, v tu chvíli jsem se hrdinky dne změnila na totální trosku. :jawdrop: :sick: :r: Z vany jsem ještě vylezla, myslela jsem, že na vyšetřovnu už nedojdu. PA mi pomohla. Ukázalo se, že vůbec nejsem na 5cm, ale dle slov pana doktora jsem „akorát rozhrabaná“ a od rána se nález nEhnul. Bylo jasné, že porod nepostupuje a Sofinka přestává mít kyslík. Bylo mi to najednou strašně líto. Cítila jsem strach, ale i zklamání, že se to celé takhle pos… Pan doktor mě uklidňoval, že budu hrdinka dne i tak, že mi jen trochu pomůžou. Ještě jsem stihla zavolat manželovi. Ten dorazil akorát, když mě na sále připravili a celou akci sledoval zpoza okýnka. Mohla jsem si s ním zamávat a najednou jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že tam je. Domluvili jsme se s anestezioložkou, že zákrok provedou při spinální analgezii, protože mají ještě trochu času. Byla jsem za to vděčná, protože jsem Sofinku chtěla vidět a slyšet hned, jak se vyloupne.

Na další průběh operace moc hrdá nejsem, protože jsem trochu zmatkovala. Epi mi píchali na 2x, strašně jsem se bála, že přijde kontra akorát, když mi to budou píchat, takže jsem volala „budu mít kontrakci, ještě ne, ještě ne!!!“ :€Ss€: No komedie. Pak začala operace a já pořád říkala „Auauauaua“. Anestezioložka ze mě byla na mrtvici:“Ale maminko, to Vás nemůže bolet…“ Jenže já nevěděla jak to popsat, cítíte nástroje, tlak, všechno co tam lékaři za tou plentou kutí, to se nedá popsat jinak než „AU!“. Jen jsem si v duchu říkala, že to bude chvilka a že nesmím panikařit, aby mě nakonec ještě neuspali. No a PAK, najednou slyším ten nejkrásnější zvuk na světě: bylo to jako když někde křičí malý tygřík :c: …Sofinku mi přinesli k obličeji, koukala na mě těma hlubokýma očima. Hned jsem začala brečet, takže jsem si nasmrkala do kyslíkové masky. Bylo to jak ve filmu.

Narodila se tedy 1.12. přesně ve 14:28, s mírami: 2750g a 50 cm. Odnesli ji a na další průběh operace mě uspali, abych si odpočinula. Probrala jsem se ještě na sále a první, co jsem viděla, jak manžel za tím okýnkem drží ten náš uzlíček a mává mi… :a:

Holky, tak to je tedy náš porod. Suma sumárum, nic moc, hlavně ten závěr. Byla jsem odhodlaná „to dát“ za každou cenu, ale na druhou stranu jsem vděčná mému gynekologovi, protože je to profík a pak mi vysvětloval, že by to byl zbytečný risk to prodlužovat, protože hrozila hypoxie plodu a nevypadalo to, že se vůbec začnu otvírat.

Na porod budu přesto vzpomínat ráda, přiznám se, že mnohem radši, než na další pobyt na odd. šestinedělí, které je v Brandýse jedním slovem DĚSIVÉ. :€[€: Nikdo nic nevysvětlí, neporadí, sestry krávy. Ale to je zase na jiné povídání. Teď už jsme doma, tatínek se o nás stará a to je to hlavní.

Sofinka je úžasné koťátko. Je hrozně spavá, takže musíme budit na kojení, ale válčíme a úspěšně jsme se rozkojili (vlastními silami – v porodce nám automaticky frkli dokrm – no prostě děs a hrůza!!!). Nějakou jizvu po císaři už ani nevnímám.

Tak to je od nás asi vše. Těm, které porod čeká, přeju hladký průběh. Všechno se dá zvládnout, soustřeďte se na každou kontrakci zvlášť, nelitujte se, snažte se „zabavit“, ať Vám to utíká. A hlavně holky, už druhý den na bolest zapomenete, protože budete mít miminko u sebe!!!! :heart: :h: :c: