Jak málo stačí ke štěstí/neštěstí

Po nalezení dvou čárek na testu se dny začaly táhnout jako pomalý šnek. Můj svět jako by se omezil jen na čekání mezi dvěma návštěvami lékaře, na hlídání každého píchnutí v podbříšku a kontrolu svých prsou, aby náhodou nepřestaly bolet. Strach byl obrovský. Co když se stane něco špatnýho? Co když plod zamlkne? Co když to nebude tak jak má? Doktorka mě objednala až za deset dnů, ty budou opravdu nekonečný. Do neděle, kdy budu začínat sedmý týden, zbývalo ještě 5 dnů a 19 hodin, ach jo, to bude opravdu nekonečná doba.
Přistihla jsem se, že s tím "něčím", co mám teď uvnitř sebe, začínám mluvit, manžel vymyslel i prozatímní oslovení "goaud", což se mi teda zrovna nezamlouvá, ale začínám si zvykat a aniž si to uvědomuju, tak tu malou buňku oslovuju taky tak.
Samozřejmě porušuju první předsevzetí a o mém těhotenství se dozvídají rodiče i babička s dědou. Prosím je, aby si to zatím nechali pro sebe a pro případ špatného konce to neříkali nikomu jinému z rodiny. Ještě ten den večer mi píše sestřenice, aby mi pogratulovala k radostné novině a aby zjistila, v kolikátém měsíci to ve skutečnosti jsem. Druhý den potkávám tetu, která s potutelným úsměvem vyzvídá, jestli je "to opravdu pravda".
Manžel má odpolední, většinu času tedy trávím sama doma. Prsa bolí ukrutně, jenže k tomu mi jako bonus začíná pichat v podbříšku a nevolnosti, o kterých jsem si zpočátku myslela že jsou těhotenské, najednou ustávají a já je každé ráno přesvědčuji, aby se opět vrátily. Co naplat, přemluvit se očividně nedají.
Máma mě uklidňuje. Ona taky žádné nevolnosti neměla, na tom není nic špatného. Dodává, že to chce klid, veselou mysl, odpočinek a pokud možno žádné chození mezi lidi, abych nechytla třeba ještě nějakého bacila.
Každý den mi volá babička, aby vyzvěděla co je nového a přidala do košíku několik dalších rad, co bych zaručeně neměla, aby bylo miminko v pořádku. Začínám mít podivné deprese, strach z budoucnosti, obavy a pocity nejistoty. Chvíli dítě chci, chvíli zase ne. V jeden okamžik jsem ta nejšťastnější osoba na světě, pak zase uvažuju, že jsem si možná zničila život. O chvilku později se za tenhle pocit stydím a nechápu, jak mě to vůbec mohlo napadnout. Jenže za další okamžik začínám pochybovat o svém manželství, o své postavě, o zařízení našeho bytu, o svém dosavadním životě a dokonce i o svých rodičích. Začínám mít strach z budoucnosti, obavu, jak to všechno zvládneme, ale to vše jen proto, abych v okamžiku, kdy se rozední, tyto ošklivé myšlenky zaplašila a užívala si toho drobečka v sobě. Večer se deprese opět dostavily, často mi je přivodil telefonát maminky nebo babičky, které iniciativně zjiš´tovaly jak to se mnou vypadá dnes.
O těchto pocitech se zmiňuji na další kontrole. Doktorka mě uklidňuje, že je to naprosto normální, není to nic neobvyklého, depresemi prý trpí každá 6 těhotná žena. Mám se na ně údajně snažit nemyslet, protože tyto stavy mohou v krajních případech vést i k sebevraždě. Už jen tímto mi přivodila další vlnu depresí.
Pak ale volá manžela a jde se na ultrazvuk. Vidím ve váčku nějaký malý stínek, těžko říct, co to doopravdy je, jestli dítě, nebo jen nějaký kus hmoty uvnitř mého těla. Doktorka se usmívá a ukazuje na asi milimetrovou věc, která na obrazovce zřetelně pulsuje. Když slyším větu: Tohle je srdíčko plodu, nezvládám to a rychle utírám slzy dojetí. Vidím na tváři mého manžela výraz dojetí, což mi způsobuje další příval slz štěstí. A uvědomuju si to. To srdíčko je srdíčko našeho miminka. Poprve začínám mít pocit, že jsem opravdu těhotná. Naposled se dívám na tu pulsující tečku, pak slízám z "kozy" a jdu se obléknout. Doktorka mě ujišťuje, že je vše v naprostém pořádku, miminko se zatím vyvíjí tak jak má, velikost stáří odpovídá. Moc ji nevnímám, protože mám stále v sobě tu živou vzpomínku na tvorečka, který uvnitř mně tak kouzelně bušil. Opakuju si pořád dokola - tohle je moje dítě, naše dítě...
Z ordinace odcházíme spokojení, ovšem plní nových obav. A já si uvědomuju, že období stresu a strachu zdaleka nekončí obdobím, kdy se žena dozvídá, že její dlouholetý sen se splnil. Toto období totiž nikdy neskončí.