Ahojte holky,

předem, než začnu psát, vás poprosím, nelitujte mne... Vím, že jste strašně moc hodné, ale nechci být za chudinku... Jak jsem včera napsala svůj první článeček, tak končil tím, že napíšu jak to bylo s Ondráškem... Začlo to tím, že jsme s bývalým měli krizi.../jak jsem psala - nic jsem nemohla, ani někam chodit, kdo se na mne podíval - s tím jsem spala, bití apod/. Byla jsem i odstěhovaná. Nakonec mí drazí rodičové mne přemluvili, abych se k němu vrátila. Tak jako poslušná dceruška jsem to udělala. Z našeho usmiřování mi jednoho dne vyšly na testu //. Byla jsem v rozpacích... v srdci jsem skákala radostí a slzi štěstí mi tekly po tvářích, ale v hlavě mi řvalo: do prde.., co budu dělat, takový člověk jako je Pavel /ex/, ten si to nezaslouží!!! Ale nikdy NIKDY bych nešla na potrat. Tak jsem to hrdě všem oznámila, reakce byly všelijaké, hlavně od mých rodičů./hlavně, že chtěli, abych se vrátila../. Těhotenství bylo takové divné. Ne jak u staršího Vojtíka. Byla jsem nesvá a pořád mi něco říkalo, že to není normální. Byl to ten 6-tý smysl... Můj gynekolog / pro zajímavost, bývalý primář, momentálně v soukromé ordinaci, dříve vyhlášená kapacita/, mi pořád tvrdil, že je vše jak má být. Miminko krásně roste, při každé poradně mi dělal UTZ, dle něho opravdu vše v poho. Já si ale nebyla tím jistá. Ve 23 týdnu mi začaly kontrakce. Strávila jsem v nemocnici 14 dní. Měla jsem strach o prcka, že ho ani nedonosím. Ale nakonec jsem ještě 2 týdny přenášela. Ten týden, co se malý narodil /pátek 4.7.2003/ mi od pondělí po každém vstanutí z postele vždy něco vyteklo ze spodku. Nebylo toho málo.... Skoro každý den jsem jezdila no nem jestli to není plodovka... nee. V osudný pátek ve3.30 jsem dostala křeč do břicha. No, řekla jsem si, asi je to tady... Pak klid po pěšině do 6.3. To už bylo pravidelné po 15 min. Šla jsem do sprchy a než jsem pustila vodu, tak rup a praskla mi voda. Vzala jsem si vzorek na vložku pro kontrolu v nem. V 9 hod bolesti po 7 min. Jeli jsme. A výsledek? To plodovka není, na monitoru žádné bolesti /ještě se mi smály jak to prodýchávám, když žádné bolesti nemám/. Porodní cesty nepřipraveny, volně pro prst - BĚŽTE DOMŮ! Fajn. Tak jo... V 11 bolestli po 5 min mezi kterými jsem smažila bramboráky :). Ve 13 h už jsem to fakt nemohla vydržet. Tak jsme jeli znovu. Monitor - nic nepsal! Kur.... řekla jsem, že by jste mi ty pásy víc utáhli, když mám špeky?? No dobrá. Udělaly. Najednou záznam jako blázen. Strašně se divili. V duchu jsem si řekla, no jasně asi nepoznám že rodím trubky pitomé... V 15 h mi chtěli prasknout vodu, ale slova doktorky: žádná voda tam není... Haha, no dobrá tak jsem měla opět pravdu... Na to že jsem podle nich ve 13 h ještě nerodila tak malý byl 16:15 na světě. Ani mi ho neukázali. 2.25kg a 49 cm... Ale byla jsem šťastná mamina, že to mám za sebou. Malého odnesli do inkubátoru. Místo 2 obvyklých hodin po porodu jsem tam třčela 3,5 h, mezi tím měla sestra podivné telefonáty, mluvila strašně divně a šeptala a po očku se dívala na mne a Pavla. Já už začala tušit, že to není o.k. Když už jsem byla na pokoji, přišel za mnou Pavel, který byl za Ondáškem a řekl, že je nádherný, ale že má rozštěm celého horního patra. Nuže co, řekla jsem si, to přežijem, to není nic tak strašného... Spala jsem klidně. Byla to poslední klidná noc... Druhý den ráno přišel dětský lékař a začal, Dobrý den paní, tak váš syn má rozštěm celého horního patra, má špatné vyústění močové trubice, bla bla bla bla a nakonec... Má šelest na srdíčku, za půl hod tu bude rychlá a bude převezen na JIP do Olomouce. Hmm ŠOK.... žádné je mi to líto, nebojte to bude v pořádku. Přišel, vysypal ze sebe, odešel. Byla jsem v háji. Přijel Pavel, naši... To bylo poprvé a naposledy kd ho mi rodiče viděli. Ještě se na ně Ondra podíval zahýbal prstíkama jako by zamával... Musím říct že ten víkend byl šílený. Prsa mne bolela, žádná pomoc od sester žádná rada.. Nebýt primáře šestinedělí, tak se tam zblázním. Od něj jsem se dočkala prášku na uklidnění. V pondělí mne propustili. Rychle koupil odsávačku... Nejdřív to nešlo. Musel pomoct Pavel a začít mi sát. Jak se to rozteklo, bylo líp. Dala jsem to do skleničky a jeli za malým.... Je to na dlouho... Zkrátím to... Celých 6 týdnů, co nám žil jsem mu vozila co 2 den až 3 litry odstříkaného mléka. On ho ale nesnášel dobře, za to jsem tam krmila celé oddělení... Zjistili mi Smith-Lemli-Opitzův syndrom. Takovou možnost, že se narodí dítě s tímto postižením je 1:75000, postihne to jedno dítě manželského páru ze čtyř. Prostě 1:4. Nositelé jsou oba rodiče. Kdybych ho měla s někým jiným byl by zdravý..... Nakonec srdíčko měl moc nemocné. Díky infekci /slavná plodovka.../ nemohla na operaci. Z 50% by byl mentálně postižený. Špatně se odvodňoval, tak byl chudáček celý nateklý.. Za celou dobu jsem ho měla jen 2x na rukách. Pavel vůbec. Byl samá hadička. Prodělal 2 zástavy/jedna 25 min/. Před 3 už jsem ho nemohla nechat trápit a řekla lékařům, ať ho při příští nechají už v klidu odejít. Poděkovali mi za to, že jsem to řekla. Týden před jeho smrtí jsme dostali s pavlem strašný průjem a nemohli za ním jet. Bylo řečeno, že je to dobře, že si pamatujeme Ondráška jako ještě pěkné miminko. Bylo 15.8.2003 a v 11h začal zvonit telefon. Já to věděla, věděla jsem to že umřel. Cítila jsem to. Paní doktorka mi řekla, že se ještě nesetkala s tak silným miminkem, které tak bojovalo, aby mohlo žít. Brečela při tom. Sakra jako já zase teď. Holky, ale jsem šTástná, že jsem ho měla aspoň na tu chvíli. Toť asi tak celkem vše... A nebuťe prosím smutné, protože já vím, že je mu dobře, nic ho nebolí a je tam s mojí babičkou a dědečkem.... Jen tak pro zajímavost... Večer co umřel jsem seděla venku na dvoře a dívala jsem se na hvězdy. Pošeptala jsem: babičko, prosím tě, jestli je Ondrášek s tebou a je mu už dobře dej mi znamení. V tu chvílí spadla hvězda. A do des první hvězdička na nebi je pro Vojtíka jeho bráška.... Jsem se rozepsala. A snad se nebudete zlobil, že jsem se vám svěřila...Eva