Můj porod

Ahoj holky,
tak jsem konečně z porodnice doma, je to víc jak týden, kdy jsem tu řešila, že už chci porodit a to jsem ještě netušila že mi ten stejný den večer v devět praskne voda. No ale nebyla jsem si jistá, jen jsem na záchodě cítila, že ze mně teče ještě něco "navíc", pak už nic, tak jsem si říkala, že jak se všude píše, že plodová voda odkapává nebo odtéká až do porodu, že jsem si to asi spletla, ale přesto jsem byla ve střehu. Šla jsem si lehnout a po půlnoci jsem šla znovu na malou. Zase něco málo vyteklo, tak jsem si radši vzala slipovou vložku a šla spát. Ale už jsem neusnula, začalo mi bolestivě tvrdnout břicho, ale nějak intenzivněji než dřív. Po hodině a půl jsem se přesunula z ložnice do obýváku a zjistila jsem, že to vlastně přichází po dvaceti minutách. Začala jsem si ty časy zapisovat a v přestávkách mezi kontrakcemi jsem ještě stihla holení, sprchu, omýt nádobí a nachodit asi tak kilometr po bytě :s: Kontrakce ale sílily a tak jsem po páté ráno začala dělat trošku větší rámus, abych vzbudila manžela. Ten byl kupodivu celkem klidný, takže dal na moji radu ať si dá ještě rychlou snídani. Kontrakce byly už po deseti minutách. Něco před šestou ráno jsme vyjeli do porodnice a za 40 minut v ní byly. Po vyšetření a zkoušce na odtok plodové vody nalitím roztoku na vložku prohlásili, že to opravdu voda byla a že si mě tam už nechají. Ujala se mě porodní asistentka, která mi aplikovala Yal (za což jsem byla ráda, bylo to opravdu decentní) a poslala nás s manželem na porodní box. To mi bylo ještě do smíchu a mezi kontrakcemi jsme s manželem posedávali na míči a povídali si. Jak přišla kontrakce, manžel mě z míče zvedl a já se do něj zavěsila. Čas strašně utíkal, mezitím jsem také střídala horkou sprchu. V půl deváté mi řekla porodní asistentka, že to postupuje rychle a že jsem otevřená na šest centimetrů a že brzo pocítím chhuť tlačit. Ta teda ale nějak nepřicházela, i když za nedlouho mě už položili na polohovací lehátko, takže jsem skoro seděla a měla jsem za úkol začít přitlačovat, kontrakce byly už dost nesnesitelné ://: , ale uklidňovala jsem se, že to určitě už brzo skončí a budu mít miminko u sebe. Ale to jsem se mílila! Jak mi šlo celou dobu krásně dýchání, tak teď jsem nebyla schopná tlačit do konečníku, pořád mi to šlo do hrudníku nebo úplně ven. Snažili jsme se takhle při kontrakcích celou hodinu, když pak přišel doktor zkontrolovat jak to vypadá a už tam zůstal. Nakonec se tam přišly podívat i dvě studentky, které jsem původně nechtěla, ale teď mi to bylo úplně jedno, nic okolo jsem nevnímala. Při jednom zatlačení jsem cítila velký tlak, porodní asistentka mi řekla, že ještě praskla voda, že se mi asi slepil vak blan. Tlačení stále nešlo, už jsem začínala být vyčerpaná, nepomáhala ani motivace různého druhu jako- má černé vlásky, vidím je nebo miminku se to nebude líbit dlouho. No abych to zkrátila, tohle intenzivní tlačení trvalo celé dvě hodiny a já mezi kontrakcemi už omdlívala, popraskaly mě žilky na celém těle a pořád nic. Nakonec jsem už téměř přestala mít stahy, takže mi píchli oxytocin a to teprve začal ten pořádný porod. Bolest to byla nesnesitelná, ani jsem si nestihla mezi kontrakcemi odpočinout, jak chodily rychle za sebou, tlačila jsem, co se dalo, ale kdyby mě asi půl hodiny neskákaly porodní asistentky po břichu, aby miminku pomohly ven, tak ho asi nikdy neporodím. Byla jsem už zoufalá, co s ním bude, protože jsem cítila, že jsem na pokraji sil. Na císaře už bylo pozdě, takže to muselo jít normálně. Po chvíli jsem si uvědomila, že se kolem hemží nějak moc lidí, takže bylo jasné, že nejde o jednoduchý porod. Náhle jsem ucítila strašnou bolest dole, ta se několikrát zopakovala, ale stála za to - miminko se narodilo!Ani jsem si to v první sekundě neuvědomila, vůbec neplakalo a bylo celé fialové. Manžel přestřihl pupeční šňůru a pak ho hned odnesli odsát mu plodovou vodu z plic. Za chvilku byli zpátky a ostatní ošetření provedli nedaleko mě za asistence manžela, pak ho zabalili do plínky a přiložili ho ke mně. Byl klidný a prohlížel si všechno okolo. "Ahoj Vojtíšku, vítám Tě tady", pomyslela jsem si, ale už jsem neměla sílu promluvit. Mezitím, co jsem si miminko prohlížela, porodila jsem placentu a pak nastala další nepříjemná část - šití. Doktor mi řekl, že to dobře dopadlo, ale že kdyby věděli, jak to tam "dole" vypadá, že rodím císařem. Měla jsem prý tuhou branku a miminko přes ní nemohlo projít, navíc měl velkou hlavičku a k mým 55 kilům před otěhotněním byl jaksi pěkný cvalda. Pořádně jsem se potrhala, chvíli zvažovali narkozu, ale nakonec to šili bez ní jen s lokálním umrtvením, bohužel jsem si potrhala i konečník, takže šití trvalo 3/4 hodiny.Brrr :O Tatínek si našeho Vojtíška vzal do náruče a sedl si vedle mně a řekl mi, že váží 4150 g a měří 52 cm. Po šití jsme zkoušeli přikládat, ale Vojtíšek spal a spal i celý den a noc, což se mu ani nedivím, po tak náročné cestě na svět. Já jsem ale spát nemohla, i když jsem byla vyčerpaná, celý den jsem si ho jen prohlížela a i v noci zůstal s námi na pokoji a střídali jsme si ho s manželem. Několikrát jsem se rozbrečela štěstím, že ten velký uzlíček je jen náš a je zdravý a už ho nikdy neopustím. :h:
Tak to je vše, už mě volá náš Otesánek na papkání, je pořád při chuti :a\|: a já už tady taky nemůžu sedět, protože sedím jen na kruhu a to jen na chvilku, protože to je dooost nepříjemné, ale člověk to tak nevnímá, když se podívá do košíku na to růžovoučké miminko (no naše ještě trošku žluťoučké od žloutenky, ale stejně je nejkrásnější).