Můj porod

Vše začalo v pátek ráno (27.6.), špinění, hlenová zátka, silné kontrakce (teda aspoň tehdy jsem si myslela, že jsou silné), v pátek odpoledne se mi lehce ulevilo, ale věděla jsem, že tohle není normální, kontrakce slabší, ale po 15ti minutách...večer už mi bylo ouvej, kontrakce 7/8 minut a šzase silnější, celou noc jsem trpěla, ale ještě to nebylo po pěti minutách, celou noc jsem nespala. Ráno ze mě začalo odcházet cosi narůžovělého...po částech, ale zrovna málo toho nebylo. Ještě jsem v kontrakcích, zase o něco slabších, udělala oběd a ve dvě jsme vyrazili do porodnice. Podle testů to plodovka nebyla, ale kontrakce byly a nález začínajícího porodu. Péťa odjel, říkala jsem si, že přeci nebude celou dobu semnou hekat. Napíchli mě na CTG a kontakce byly po 8-10 minutách, ale jen hodinu, pak se zase zpomalily na 30 minut, večer přišlo to pravé ořechové, zkrácení intervalů a zesílení bolestí...myslela jsem, že je nepřežiju, že už to víc bolet nemůže...na CTG dosahovaly hodnot 100...to už jsem byla po třetí kontrole s tím, že se stále neotvírám, stále jen na jeden cenťák, to už jsem byla zoufalá, a to jsem ještě ani nevěděla, co mě čeká...do půlnoci se to vystupňovalo na 2 minuty a stále neotevřená, doktorka mi píchla plymomazín, na uvolnění, s tím, že se mám vyspat...ha...asi nerodila, kontrakce neustoupily a tak se mezi nima spát nedalo.celou noc jsem prohekala a ráno další kotrola...stále na jeden cenťák...to už mi ale píchli vodu, a jestli jsem si do teď myslela, že už umřu bolestí, byla jsem na omylu...kontrakce zasílily ještě víc a to už jsem zavolala Péťu. Přilej v půl desátý a my jeli rovnou na sál, páč jsem se za tu chvíli otevřela na 8 centimetrů, a myslela jsem si, že to bude rychlý...další omyl...na sále jsem sice už byla na 10 a kontakce nesnesitelný, ale malá nesestupovala, takže jsem další dvě a půl hodiny tlačila, ve dvanáct už jsem neměla jedinou kontrakci, takže už to bylo celý na mě a PA, ta mi skákalo na břicho a já tlačila jak o závod...pak nástřih a ve 12.15 se narodila Barborka. V tu chvíli jako bych nerodila, vše ze mě opadlo, Péťa šel s malou na vážení, měření a osušení a pan doktror zašíval...jeden steh se mu moc nepovedl, ale jinak to byl šikula.
Pak přišel Péťa s malou a já byla šťastná že to mám za sebou. Sice jsem si to nijak neuvědomovala, že už jsem maminkou, ale bylo mi dobře...Péťa byl dokonce víc unavený jak já. To že jsem maminka, jsem si uvědomila, až dva dny po porodu a teď jsem teď nejšťastnější člověk na světě. Péťa je strašně pyšný tatínek, každý mu malou pronceznu chálí, že se mu moc povedla, a na to že chtěl kluka už dočista zapomněl :-) Takže to byl můj porod a ač byl tak dlouhý a vyčerpávající, jsem si už teď jistá, že chci druhé miminko :-)