Jak jsem rodila...

Tak jak jsem slíbila, popíšu vám, jak se nám narodil náš Matoušek... Možná to bude krapet delší, tak mějte trpělivost!
Takže už od čtvrtka 17.4. jsem ležela v nemocnici. Šla jsem ten den poprvé do poradny do kladenské nemocnice a doktorka mi zjistila na ultrazvuku, že malej má nízké srdeční ozvy - jen kolem 90 a má být 120 - 160. Okamžitě mě vezli na porodnici na monitor a dělali mi zátěžový test - píchali mi infúzí oxytocin a čekali co to s malým udělá, že by ho když tak okamžitě vyndali císařem. Dokážete si představit, jak jsem byla vyděšená, ani mě nenechali zavolat manželovi - prý není čas... Naštěstí to prcek ustál, takže mi jen dali nějaký prášky, poslali mě na pokoj a chodila jsem 4X denně na ten monitor, kde malýho sledovali. Křivky nám lítali nahoru a dolů - pořád to bylo takový jo a ne. V sobotu se nám to začalo lepšit a v neděli na vizitě mi doktor řekl, že mě v pondělí ráno pustí. Ale Matouškovi se asi v nemocnici líbilo - celé nedělní odpoledne mi tvrdlo břicho, ale nic nebolelo, tak jsem to moc neřešila. A večer v 9 hodin mi z ničeho nic praskla voda... Takže jsem se stěhovala na porodnici, kde mě dr. prohlídl a řekl, že vůbec nemám nález na porod, ale vzhledem k tomu, že jsem bez vody a mám streptokoka, musí mi začít porod co nejrychleji vyvolávat. Dostala jsem tabletku, klystýr (nejdelších 10 min v mém životě...) a infúzi s oxytocinem a antibiotikama a sestra mě odvedla na alternativní porodní pokoj s gaučem, vanou, sprchou a záchodem... A prý že mám zkusit spát. Bolesti jsem měla jen lehký, ale spát moc nešlo, protože jak jsem konečně zabrala, přišli mi měnit infúzi nebo natáčet monitor - každou hodinu. Ve tři ráno mi už začaly bolesti docela velký a rovnou po 2-3min. Vydýchávala jsem to do 5 a pak zavolala manžela, ať už přijede. Dorazil v půl 7 a to už jsem funěla jak sentinel. Bolesti byly od 7 hodin po minutě a malýmu na monitoru začalo zase vynechávat srdíčko, takže jsem musela od té doby pořád ležet bez hnutí na lehátku s monitorem na břiše a každou kontrakci prodýchávat tím rychlým mělkým dýcháním, protože když jsem dýchala jinak, malýmu šly okamžitě ozvy dolů... Jenže zkuste takhle dýchat třeba hodinu každou minutu - překysličovala jsem se a po každé kontrakci zvracela, ale PA řekla, že se nedá nic dělat, že to jinak malej nezvládne. V 9 přišla vizita a zjistili, že ačkoliv mám tolik hodin kontrakce skoro po minutě otevřená jsem jen na 1 -2 prsty. Tak mi dali hodinu, další vyvolávačku v kapačce a jelo se dál - to už jsem musela dýchat přes kyslík, který mi hrozně vysušoval pusu, ale nemohla jsem pít, kdyby se muselo na císař. V 10 znovu kontrola a žádná změna, jen malej haproval víc a víc - dali mi další hodinu čas, abych se otevřela a v 10:55 přišel dr. - prý žádná změna, tak mi zdvojnásobili dávku oxytocinu a dal mi čas do čtvrt na 12, jenže po 10 min začalo srdíčko miminka vynechávat úplně, takže se strhnul šílenej fofr a najednou bylo kolem asi tisíc lidí, všichni mi píchali injekce, svlíkali košili, zaváděli cévku - já už si moc nepamatuju, protože jak mi vzali kyslík začala jsem omdlívat... Vím ještě že když jsem byla na sále, brečela jsem, protože jsem měla hrozný strach o malýho a anesteziolog než mi dal tu masku mi říkal:"Nebojte se, oni to stihnou, oni ho vyndají včas..." Pak už jsem se probrala na pooperačním, vedle seděl uplakaný manžel a ukazoval mi na foťáku fotky našeho broučka! Vyndali ho v 11:25!
Ještě chci říct, že to sice bolelo moooc, ale kdyby to postupovalo jak mělo, dá se to vydržet v pohodě a stojí to za to!!! A bez manžela si to nedovedu vůbec představit, takže partnera u porodu doporučuju! Zkusím přihodit fotečku malýho... zatím pa!