Jak se nam ztratil prcek.

Ahojte holcinky, tak mam za sebou nejhorsi chvile sveho zivota. Nikdy v zivote jsem nezazila takovou beznadej a strach jako vcera, kdy se nam ztratil nas dvoulety prcek. Dnes si hraje spokojene vedle me, ale ja jsem se ze vcerejska jeste moc nevzpamatovala, porad se cela trepu, chce se mi brecet, mam v sobe nejaky vnitrni neklid a potrebuji se nekomu *vypsat*.
Jeli jsme vcera do Beskyd na chatu mych rodicu. Vzali jsme sebou i tchanovce. Na chate bylo rusno, sjela se tam cela nase rodina: mi rodice, sestra se svagrem a s detmi, nejaci jejich kamaradi s detmi, celkem 16 leti. Deti si hrali a ruzne se nam plantali pod nohama.
Na chate jsem nebyla asi dva roky, tak jsem si chtela prohlidnout, jak probiha jeji rekonstrukce. Rekla jsem manzelovi a tchanovcum, at hlidaji prcka a sla s si mamkou obhlidnout chatu. Kdyz jsme se asi po 15ti minutach vratili k ostatnim, prcek nikde nebyl. Tchanovci si mysleli, ze na prcka dohlizi manzel, manzel si myslel, ze na prcka dohlizi tchanovci a nikdo mu nevenoval pozornost. Ten sok, ze nikde neni byl uplne strasny. Chata je docela zapadla, kolem jsou jeste tri dalsi chaty, jinak jen lesy a pastviny. Vubec jsme nevedeli, kde mame hledat, kdo ho videl naposledy, ani jak dlouho je pryc. Zmocnila se me uplne silena panika. Nic podobneho jsem nikdy nezazila. Hrozne se mi chtelo zvracet a v hlave se mi promitaly vsechny mozne katastroficke scenare: jak musime zavolat policii, jak spadl do nejake rokle, jak ho unesl nejaky pedofil, ze uz ho nikdy nenajdeme.... Asi po peti minutach hledani, kdy bylo jasne, ze neni nikde pobliz, jsem uz hystercila, emoce se nedaly zastavit ani kontrolovat, porad jsem si rikala, ze to musi byt jen zly sen a hrozne jsem brecela. Pak nekdo rekl, ze tady jeste neni nas synovec a ze si prcka treba vzal a sel snim na prochazku. Modlila jsem se, aby to byla pravda. Manzel s tchanem sli hledat synovce s tim, ze jestli u nej prcek nebude, zavolame policii. Vratili se vsichni i s prckem asi po deseti minutach. Byly to ty nejdelsi minuty v mem zivote. Synovec si prcka vzal na prochazku, podivat se na danky a nikomu nic nerekl.
Kdyz jsem uvidela prcka hroooooozne se mi uvelilo, ale taky jsem se, jak snad nikdy pred tim, nastvala na synovce a zacala jsem na nej hrozne rvat. A kdyz rikam hrozne, tak to bylo hrozne. Rvala jsem a zaroven se v ducha sama sobe divila, kde se ve mne vzala ta sila, tak hlasite rvat. Vynadala jsem mu, ze ma 15 let a uz musi mit nejakou zodpovednost a jak si to dovoluje, vzit si prcka a nikomu nic nerict.
Ja nevim, asi to bylo tema hormonama v tehotenstvi, jsem ted v 16tt, a kdyby se neco podobneho stalo jindy, tak se vice kontroluji. Kazdopadne si vycitam, ze jsem na synovce tak vyjela, ale taky si myslim, ze jsem mela pravo mu vynadat a nenechat to jenom tak. Asi po dvou hodinach za mnou prisla sestra, ze jsem to teda prehnala a ze bych snim mela promluvit, ze je z toho spatny, pak prisel svagr nasrane s tim, ze si vyprosuje, abych po jejich synovi tak rvala.
Tak, to je asi cele. Dopadlo to dobre a dalo by se rict, ze vlastne si nic nestalo. Od vcerejska jsem ale trosicku jiny clovek. Kdyz jsme prcka nemohli najit, tak se mi honily myslenky hlavou, jak tenisove micky, sem-tam, sem-tam.... Nedaly se zastavit, ani kontrolovat. Prevladala myslenka na to, ze jestli se mu neco stalo, tak umru, ze uz nechci zit, na kratko jsem zapomnela na to, ze jsem tehotna, mam milijiciho manzela, rodinu.... byla jsem tu jen ja a prcek a silena beznadej znasobena tehotenskou hormonalni bouri. A rikam si, ze malickym kouskem vim, jak se citi mamky, jejichz dite se doopravdy ztratilo, bylo unesene.....