Pondělní povzdychnutí

Ahoj všici...
Jak je při pondělku? Pro mě je to týden co týden nejhorší den... to vstávání v 5 ráno mě zabíjí! Ani víkend jsem bohužel neměla růžový, tak jsem si sem přišla trochu povzdychnout...
Skočila jsem za rodinou v neděli na chatu trochu pokecat, ale kdybych věděla, jaký nervy mi to způsobí, vykašlala bych se na to rovnou... Začalo to nevinně, když jsme se bavili, jak se kdo měl jmenovat, kdyby se narodil jako opačné pohlaví. Dovolila jsem si prohlásit, že jsem ráda, že nejsem Honza, což samozřejmě mého tátu pěkně urazilo (chápete správně - Honzu) a prohlásil, ať si dítě pojmenuju třeba Ingác. Nepromyšleně jsem zareagovala, že by se mi líbilo jméno Jonáš, když teta vyvalila oči, jestli už je něco na cestě. Rychle jsem to zamluvila a vehementně kroutila hlavou, když se do mě pustila celá rodina, ať prý nejdřív dostuduju a postavím se na vlastní nohy atd atd! Navíc táta se moc netvářil a vypustil něco v tom smyslu, ať s ním jako s dědečkem nepočítám! Málem jsem se rozbrečela, ale co... na mimi se s přítelem moc těšíme a škola? Když neporodím předčasně a dám si zkoušky v předtermínech, stihnu letní semestr tip ťop a v zimním bych už stejně jen psala diplomku...
Poraďte, jak jim to oznámit, aby z toho měli radost... Přítelova rodina už to skoro celá ví a všichni mi gratulovali... tam se to bere trochu jinak než u našich (intelektuálních podnikatelů!)...
Díky holky, že jste si to přečetly až sem, už to pro mě hodně znamená...