Ahoj, já sice nepatřím mezi zářijky 09, ale mám teď docela čerstvou zkušenost s těhotenstvím a dvouletým batoletem. Když jsem vloni koncem září objevila na testu dvě čárky, bylo našemu Honzíkovi necelých 17 měsíců. Termín porodu jsem měla podle MS 27. 5. 2010 a tak jsme měli mít mezi dětmi rozdíl 25 měsíců. Nakonec si tedy Tomášek na svět trošku pospíšil a narodil se už 10. 5., takže jsou od sebe s Honzíkem přesně 2 roky a jeden týden (Honzík se narodil 2. 5. 2008). Těhotenství bylo o dost náročnější než to první, hlavně psychicky. Naštěstí mě neprovázely větší problémy až na nepříjemné nevolnosti od 8. tt. do 16. tt., kdy jsem prozvracela většinu dne a bylo mi opravdu ouvej. K tomu se starat o 18ti měsíční batole, zatímco bych v tu dobu nejradši jen spala - no bylo to dost náročné. Ale dalo se to zvládnout, manžel i můj taťka si brali často Honzík ven na procházky, abych si mohla trošku odpočinout a tak to šlo. Protože jsem měla až do 30. týdne dost nízko uloženou placentu, neměla jsem zvedat těžké věci a víc se šetřit. Což byl docela problém vysvětlovat ani ne dvouletému dítěti, že už ho nemůžu nosit tak jako dřív, když se na mě pořád věšel. Naštěstí od 33. týdne už byla placenta v normální poloze, mimčo se otočilo hlavičkou dolů a já si oddechla, že už je po problémech a zase jsem začala Honzíka normálně nosit. Ještě štěstí, že v té době už zvládal chodit do schodů i ze schodů sám, jenom za ručičku, a tak jsem se s ním aspoň nemusela tahat do schodů. V těhotenství jsem teď byla na tom hůř psychicky - Honzík začal vstupovat do svého období vzdoru a snášet ty jeho výbuchy vzteku bylo taky dost náročné. Kolikrát mi díky hormonům ujížděly dost nervy, byla jsem víc ubrečená a pořád naměkko. Připadalo mi, že mi nikdo nerozumí, že si nemám s kým popovídat a že mi ta celodenní péče o zlobivé batole už trošku leze na mozek. Proto jsem uvítala jakoukoliv nabídku od našich, že Honzíka pohlídají, abychom si mohli s manželem někam zajít - na ples, na večeři apod. Aspoň jsem tak mohla na pár hodin přijít na jiné myšlenky a hned mi bylo zase líp. Toto druhé těhotenství jsem si nemohla tak prožívat jako to první, protože péče o batole dá přece jen zabrat a tak na nějaké velké sledování se nebyl moc čas. To spíš až po večerech jsem se dívala, jak se mi zakulacuje bříško a trošku se hrozila naskakujících kilogramů na váze. Ale jak to šlo, tak jsem se snažila bříško pohladit, zklidnit se a čekat na pohyby miminka, protože to patřilo mezi moje nejkrásnější období v životě - uvědomovat si, že ve mě roste další malý človíček, který se za pár měsíců narodí a nebudeme jen tři, ale už čtyři :-). Těhotenství uteklo strašně rychle, než jsem se nadála byla jsem na konci 37. týdne a říkala si, že mi zbývají do termínu už jen 3 týdny. Podle UTZ jsem měla termín až 4. 6., takže zbývaly spíš skoro 4 týdny. Jenže Tomáškovi se už přestalo u mě v bříšku líbit a rozhodl se, že ve 37+3 tt. vykoukne poprvé na svět. Porod se spustil bleskově rychle - večer 9. 5. mi začalo pravidelně tvrdnout bříško, ale to jsem ještě považovala jen za poslíčky. O půlnoci se mi k tomu najednou přidaly bolestivé kontrakce po 5 minutách, které dost rychle přecházely v křeče a interval mezi nimi se zkracoval až na 2 minuty. Do porodnice jsme dorazili v 1:45 a 10. 5. ve 2:48 už byl Tomášek na světě s váhou 2780 g a délkou 47 cm :-). Na příjmu doktorka zjistila, že mám zelenou zakalenou plodovku a malému při kontrakcích hodně zpomalovaly srdeční ozvy, takže jsme šli rovnou na sál, kde jsem musela celou dobu být napojená na monitor. Naštěstí jsemse otevírala tak rychle, že jsem se vyhnula císařskému řezu, který by mě v případě pomalejšího porodu asi neminul - mimčo mohlo chytnout infekci anebo se začít dusit kvůli omotané pupeční šňůře. Naštěstí se Tomášek narodil úplně v pořádku, i když mi připadal strašně malinký :-). Honzík přijal svého brášku dost se žárlivostí - ze začátku odmítal i mě a nechtěl se se mnou mazlit, což mi přišlo docela líto, ale postupně si na nás zvyknul a našel si ke mě cestičku zpátky. S Tomáškem je to horší - musím ho pořád hlídat, aby mu Honzík nějak neublížil, protože ho chce pořád tahat za ruce a nohy, případně šťouchat do očí nebo bouchnout do hlavičky a nechápe, že to není hračka, ale živé miminko. Taky se Honzíkovi nelíbí, když chci Tomáška pochovat i mimo kojení - to se hned na mě věší a chce, abych miminko položila do postýlky. Do toho si prochází i obdobím vzdoru, kdy na nás zkouší, co si může dovolit a snaží se vztekáním dosahovat všeho, co si umane. Já se snažím být sice důsledná a neustupovat mu, ale manžel je na to měkkčí a docela mu podléhá. No uvidíme jak to bude dál. Tomášek má teď 9 a půl týdnů, přibral nám už na 4500 g a měří 55 cm, plně ho kojím a jsem moc ráda, že je zdravý a hezky prospívá. S Honzíkem si zažívám nervy i nadále, ale chápu ho, že je to pro něj náročné. Tak abych to shrnula - sice je těhotenství i následná péče o miminko a dvouleté batole hodně psychicky náročná, ale s pomocí rodiny se to dá zvládnout. Jsem vděčná našim za každé hlídání Honzíka přes den, kdy se můžu víc věnovat Tomáškovi a radovat se z každého jeho pokroku a kdy si můžu i trošku víc odpočinout. A věřím, že toto náročné období jednou skončí a až Tomášek trošku povyroste a bude mít třeba rok a půl, že si začnou s Honzíkem báječně rozumět a stanou se z nich nerozluční kamarádi na hraní a všelijaké lumpárny. A tím mi pak snad vynahradí ty nervy, které zažívám teď v prvních měsících :-). Určitě to má hodně do sebe mít děti brzy po sobě - určitě si pak spolu vyhrajou a budou spolu vyrůstat. Jde jen o to zvládnout ty obtížné začátky pokud možno bez šedin a neztratit trpělivost, že brzy bude lépe :-). Jo a co se týče toho tlačení kočárku s batoletem a bříškem, tak dokud jsem byla těhotná, tak to bylo v pohodě. Honzíka jsem posadila hezky do kočáru, i když se mu kolikrát nechtělo a jeli jsme. Teď jak už musím vézt kočárek s miminkem, tak Honzík musí chodit pěšky a to je taky o nervy. Pořád by utíkal úplně jinam než my a když ho nutíme jít jinam než si zamane, tak předvádí hysterické scény. Proto se zatím neodvažuju vycházet na procházky s kočárkem a Honzíkem sama, vždycky si radši zavolám na pomoc mamku anebo jde s námi manžel, když má v práci krátký týden. Záleží tedy opravdu na vás, jak se rozhodnete pro druhé mimčo. V těch 2 letech se musí ještě počítat s tím, že starší dítě ještě není tak soběstačné jako třeba tříleté, Honzík nosí ještě na spaní a na venek plínky, a tak je ta péče dvojnásobná. Ale jak je teď teplo, tak Honzík běhá doma pořád nahatý a bez plínky a krásně se už naučil chodit sám čurat a občas i kakat na nočník. Tak snad se brzy zbaví plínek i na spaní přes den. Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala - jen jsem Ti chtěla popsat svoje čerstvé zkušenosti s druhým dítětem 2 roky po sobě. Vše má své pro a proti a záleží opravdu na vás, kdy se pro druhé mimčo rozhodnete. Já toho rozhodnutí mít děti brzy po sobě rozhodně nelituju - ty chvilky, kdy je Honzík na malého hodný a kdy se na mě Tomášek usměje, to vše bohatě vynahradí :-). Pa :a:
Ahoj,
já sice nepatřím mezi zářijky 09, ale mám teď docela čerstvou zkušenost s těhotenstvím a dvouletým batoletem.
Když jsem vloni koncem září objevila na testu dvě čárky, bylo našemu Honzíkovi necelých 17 měsíců. Termín porodu jsem měla podle MS 27. 5. 2010 a tak jsme měli mít mezi dětmi rozdíl 25 měsíců. Nakonec si tedy Tomášek na svět trošku pospíšil a narodil se už 10. 5., takže jsou od sebe s Honzíkem přesně 2 roky a jeden týden (Honzík se narodil 2. 5. 2008).
Těhotenství bylo o dost náročnější než to první, hlavně psychicky. Naštěstí mě neprovázely větší problémy až na nepříjemné nevolnosti od 8. tt. do 16. tt., kdy jsem prozvracela většinu dne a bylo mi opravdu ouvej. K tomu se starat o 18ti měsíční batole, zatímco bych v tu dobu nejradši jen spala - no bylo to dost náročné. Ale dalo se to zvládnout, manžel i můj taťka si brali často Honzík ven na procházky, abych si mohla trošku odpočinout a tak to šlo.
Protože jsem měla až do 30. týdne dost nízko uloženou placentu, neměla jsem zvedat těžké věci a víc se šetřit. Což byl docela problém vysvětlovat ani ne dvouletému dítěti, že už ho nemůžu nosit tak jako dřív, když se na mě pořád věšel. Naštěstí od 33. týdne už byla placenta v normální poloze, mimčo se otočilo hlavičkou dolů a já si oddechla, že už je po problémech a zase jsem začala Honzíka normálně nosit. Ještě štěstí, že v té době už zvládal chodit do schodů i ze schodů sám, jenom za ručičku, a tak jsem se s ním aspoň nemusela tahat do schodů.
V těhotenství jsem teď byla na tom hůř psychicky - Honzík začal vstupovat do svého období vzdoru a snášet ty jeho výbuchy vzteku bylo taky dost náročné. Kolikrát mi díky hormonům ujížděly dost nervy, byla jsem víc ubrečená a pořád naměkko. Připadalo mi, že mi nikdo nerozumí, že si nemám s kým popovídat a že mi ta celodenní péče o zlobivé batole už trošku leze na mozek. Proto jsem uvítala jakoukoliv nabídku od našich, že Honzíka pohlídají, abychom si mohli s manželem někam zajít - na ples, na večeři apod. Aspoň jsem tak mohla na pár hodin přijít na jiné myšlenky a hned mi bylo zase líp.
Toto druhé těhotenství jsem si nemohla tak prožívat jako to první, protože péče o batole dá přece jen zabrat a tak na nějaké velké sledování se nebyl moc čas. To spíš až po večerech jsem se dívala, jak se mi zakulacuje bříško a trošku se hrozila naskakujících kilogramů na váze. Ale jak to šlo, tak jsem se snažila bříško pohladit, zklidnit se a čekat na pohyby miminka, protože to patřilo mezi moje nejkrásnější období v životě - uvědomovat si, že ve mě roste další malý človíček, který se za pár měsíců narodí a nebudeme jen tři, ale už čtyři :-).
Těhotenství uteklo strašně rychle, než jsem se nadála byla jsem na konci 37. týdne a říkala si, že mi zbývají do termínu už jen 3 týdny. Podle UTZ jsem měla termín až 4. 6., takže zbývaly spíš skoro 4 týdny. Jenže Tomáškovi se už přestalo u mě v bříšku líbit a rozhodl se, že ve 37+3 tt. vykoukne poprvé na svět. Porod se spustil bleskově rychle - večer 9. 5. mi začalo pravidelně tvrdnout bříško, ale to jsem ještě považovala jen za poslíčky. O půlnoci se mi k tomu najednou přidaly bolestivé kontrakce po 5 minutách, které dost rychle přecházely v křeče a interval mezi nimi se zkracoval až na 2 minuty. Do porodnice jsme dorazili v 1:45 a 10. 5. ve 2:48 už byl Tomášek na světě s váhou 2780 g a délkou 47 cm :-). Na příjmu doktorka zjistila, že mám zelenou zakalenou plodovku a malému při kontrakcích hodně zpomalovaly srdeční ozvy, takže jsme šli rovnou na sál, kde jsem musela celou dobu být napojená na monitor. Naštěstí jsemse otevírala tak rychle, že jsem se vyhnula císařskému řezu, který by mě v případě pomalejšího porodu asi neminul - mimčo mohlo chytnout infekci anebo se začít dusit kvůli omotané pupeční šňůře. Naštěstí se Tomášek narodil úplně v pořádku, i když mi připadal strašně malinký :-).
Honzík přijal svého brášku dost se žárlivostí - ze začátku odmítal i mě a nechtěl se se mnou mazlit, což mi přišlo docela líto, ale postupně si na nás zvyknul a našel si ke mě cestičku zpátky. S Tomáškem je to horší - musím ho pořád hlídat, aby mu Honzík nějak neublížil, protože ho chce pořád tahat za ruce a nohy, případně šťouchat do očí nebo bouchnout do hlavičky a nechápe, že to není hračka, ale živé miminko. Taky se Honzíkovi nelíbí, když chci Tomáška pochovat i mimo kojení - to se hned na mě věší a chce, abych miminko položila do postýlky. Do toho si prochází i obdobím vzdoru, kdy na nás zkouší, co si může dovolit a snaží se vztekáním dosahovat všeho, co si umane. Já se snažím být sice důsledná a neustupovat mu, ale manžel je na to měkkčí a docela mu podléhá. No uvidíme jak to bude dál. Tomášek má teď 9 a půl týdnů, přibral nám už na 4500 g a měří 55 cm, plně ho kojím a jsem moc ráda, že je zdravý a hezky prospívá. S Honzíkem si zažívám nervy i nadále, ale chápu ho, že je to pro něj náročné.
Tak abych to shrnula - sice je těhotenství i následná péče o miminko a dvouleté batole hodně psychicky náročná, ale s pomocí rodiny se to dá zvládnout. Jsem vděčná našim za každé hlídání Honzíka přes den, kdy se můžu víc věnovat Tomáškovi a radovat se z každého jeho pokroku a kdy si můžu i trošku víc odpočinout. A věřím, že toto náročné období jednou skončí a až Tomášek trošku povyroste a bude mít třeba rok a půl, že si začnou s Honzíkem báječně rozumět a stanou se z nich nerozluční kamarádi na hraní a všelijaké lumpárny. A tím mi pak snad vynahradí ty nervy, které zažívám teď v prvních měsících :-).
Určitě to má hodně do sebe mít děti brzy po sobě - určitě si pak spolu vyhrajou a budou spolu vyrůstat. Jde jen o to zvládnout ty obtížné začátky pokud možno bez šedin a neztratit trpělivost, že brzy bude lépe :-).
Jo a co se týče toho tlačení kočárku s batoletem a bříškem, tak dokud jsem byla těhotná, tak to bylo v pohodě. Honzíka jsem posadila hezky do kočáru, i když se mu kolikrát nechtělo a jeli jsme. Teď jak už musím vézt kočárek s miminkem, tak Honzík musí chodit pěšky a to je taky o nervy. Pořád by utíkal úplně jinam než my a když ho nutíme jít jinam než si zamane, tak předvádí hysterické scény. Proto se zatím neodvažuju vycházet na procházky s kočárkem a Honzíkem sama, vždycky si radši zavolám na pomoc mamku anebo jde s námi manžel, když má v práci krátký týden.
Záleží tedy opravdu na vás, jak se rozhodnete pro druhé mimčo. V těch 2 letech se musí ještě počítat s tím, že starší dítě ještě není tak soběstačné jako třeba tříleté, Honzík nosí ještě na spaní a na venek plínky, a tak je ta péče dvojnásobná. Ale jak je teď teplo, tak Honzík běhá doma pořád nahatý a bez plínky a krásně se už naučil chodit sám čurat a občas i kakat na nočník. Tak snad se brzy zbaví plínek i na spaní přes den.
Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala - jen jsem Ti chtěla popsat svoje čerstvé zkušenosti s druhým dítětem 2 roky po sobě. Vše má své pro a proti a záleží opravdu na vás, kdy se pro druhé mimčo rozhodnete. Já toho rozhodnutí mít děti brzy po sobě rozhodně nelituju - ty chvilky, kdy je Honzík na malého hodný a kdy se na mě Tomášek usměje, to vše bohatě vynahradí :-).
Pa :a: