je mi 40 let -další dítě???

Já jsem porodila první dítě v 22, druhé v 24, třetí v 35 a čtvrté porodím teď ve 40. A v žádném těhotenství nevidím rozdíl, ano připadám si teď o něco víc unavená, taky jsem do konce února zastávala náročné zaměstnání a k tomu se starala o velkou rodinu, takže to se dá vysvětlit tím. K přístupu k dětem v průběhu těch let vidím posun leda tak k lepšímu, vždy si myslím, že jsem byla dobrá máma, ale vidím, že s vyšším věkem mám daleko více trpělivosti a nepodléhám žádným tlakům, se svými téměř dospělými dcerami mám krásný vztah a nemyslím si, že až budou dospívat tyto malé, že to bude jinak, že bych jim snad méně rozuměla. Takže za mě to o věku vůbec není, průměrná délka života se neustále prodlužuje, což je podložený fakt a nemá cenu uvádět příklady, že někdo zemřel v 50- to je irelevantní. Tady je to o tom, že tato dvojice mám zdravotní problémy, které klidně může mít ale i mladší dvojice a proto je jejich případ individuální a je nutné řešit s konkrétními lékaři, které k těhotenství buď budou něco namítat nebo ne. U mě se u toho lékař vůbec nepozastavil, spíše naopak, když já někdy zkonstatuju, že jsem stará rodička tak se mi směje, že je to hloupost.

maminka se nás ptala na názor :D
a já jí jen napsala svůj postoj a že kdybych byla v její situaci, tak bych za daných okolností do toho nešla... nic víc nic míň :D

Ano, na názor maminek kolem 40, co mají v tomto věku zkušenosti s těhotenstvím a porodem.

oukej, dostalas mě

:s: To není nic proti tobě, moc se mi tvé příspěvky líbí, jen v tomhle konkrétním případě si myslím, že fakt nejde předvídat, co která z vás bude prožívat až jí bude 40, jak se bude cítit, kolik bude mít energie, jak si bude případně rozumět v 50 s adolescentem atd. Mě by taky nikdy nenapadlo, že budu mít čtyři děti, kdyby se mě někdo zeptal před 10 lety, tak bych se mu vysmála. Člověka může potkat leccos, s čím vůbec nepočítal a život se vydá jiným, nečekaným směrem.Já se po třicítce rozvedla, nikdo to nečekal a vlastně ani já ne, měli jsme všechno, peníze, barák, drahý dovolený , dvě děti-dokonalá rodinka- jen najednou šel náš vztah někam do háje, pak jsem si našla svobodnýho, bezdětnýho chlapíka a bylo naprosto jasný, že bude miminko a teď tohle čtvrtý nikdo z nás nezval, přesto si k nám našlo cestu a víš co, 14 dní jsem chodila jak ve snu a říkala si, že už přece nemůžu mít další dítě, že jsem stará, že už jsem to všechno prožila a teď, děkuju bohu, že se to stalo a žasnu nad tím, proč mě to vlastně nenapadlo samo od sebe a počítám každý den, kdy už tu bude s námi. Dám jí stejnou lásku jako těm třem, dám jí stejný pochopení a budu pro ní mít stejně času, jako pro všechny ostatní a až vyroste budu ráda poslouchat, co se jí honí v hlavě a hledat k ní cestu, protože, když máš dítě, je jedno kolik ti je let, tvoje srdce to všechno zařídí samo.

však jo, já taky uznala, že jsem chybila :D

za vás obě holky :one: :one:

:one: :one: :one:

Mám podobný názor jako Ty, naši byli prarodiči prvně ještě před 50, moc si to užívali, ale táta mi brzo umřel, bylo mu 50. Bráchovi v té době 20 a mně 26. Mám kolem sebe plno kamarádek, kdy se jejich tatínek nedožil 55 natož 60.
Je zlá doba, nikdo nikdy neví, kolika se dožije. Doba plná stresu a shonu, i při správném život. stylu to může být brzo než by člověka napadlo. A vychovávat děti jako mladí je přirozené, naši byli stále duchem mladí, to se nedalo říct o všech rodičích mích vrstevníků. Ale dříve bylo normální mít děti do 25. Tak když táta slavil 40, mně bylo 15 :-) bráchovi necelých 10.

Mě je 40 a necítím se vyčerpaná ani psychicky ani fyzicky, to je sporné, někdo bojuje s psychikou a zdravotními problémy od mládí, někdo nikdy, takže takhle bych to rozhodně neškatulkovala.

Já jsem pouze napsala, že mé kamarádce je 42 a zdá se mi dost unavená, vyčerpaná, při 3 dětech, nikoho neškatulkuju.

no hezká myšlenk,že mladí lidé by měli mít děti,já mám zase názor,že děti by měli přijít do nějakého zajištěného svazku (tím nemyslím manželství,ale to,aby prostě rodiče už měli kvalitní a hlavně stabilní zázemí),což jaksi momentálně mladí vůbec nemají šanci... než člověk vystuduje,než si najde odpovídajícího partnera,než si pořídí bydlení a podobně,to je člověku hnedle třicet :) a to už rozhodně žádní mldí nejsou,že... a ten věk je hrozně relativní,moje mamka nevyleze pomlu schody v padesáti a tchán o pět let starší nemá problém za víkend na kole ujet 80 kilometrů... to bych momentálně určitě neujela ani já a to mi bude za měsíc 32 let... mimochodem rodila jsem v říjnu a těhotenství naprosto bezproblémové,stejně jako to před třemi lety,neviděla jsem věkově žádný rozdíl... taky znám dost pětadvacítek,co už se nemohli dočkat porodu a v těhotenství měli samý problém...

Jakepak zajištění ve 30?:-D já otěhotněla ve 20,mojemu bylo 21,pracoval 2 roky,ja měla školu hotovou,pracovala sem,takže i mateřská byla.do 3.trimestru sme si zařídili bydlení.i když jen podnájem.auto máme,peníze taky,5let krásného vztahu za nama,pro všechny případy za nama rodiče stojí,je li třeba malého pohlídají.je mu 20měsíců,a už 3 měsíce sme ve vlastním bydlení.hypotéku sme dostali i s mojí mateřskou,takže žádní nezajištění nejsme.za 2měsíce se bereme a v září čekáme druhé.k jakému mudr dojdu,pro razítko bo pro cokoliv,tak jen slyším,jak je to supr že ještě vůbec existují mladé maminky,že tak to má být. Jediné co nemám,je VŠ,tu mám v plánu,až půjdou děti do školky. Nejsem si jistá,jestli vbc zůstávat v oboru. Navíc vybudovat si nějaký post tak se mi na mateřskou odcházet nechce. Plno mých starších kamarádek VŠ má a stejně nemají práci. Na tom to fakt nestojí. Mateřství si užívam, sme mladí,zdraví a spokojení.tak jaképak vymlouvání na 10tileté zajišťování:-D

ahoj tak jak to čtu, jsi na tom podobně jako já :-) První dítko se mi narodilo ve 23 letech a druhé ve 26 letech :-) Ještě do půl roka mladšího dítka jsme bydleli v podnájmu 2+kk :), pak jsme se stěhovali do vlastního.
A s VŠ máš pravdu v tom že dneska jí má každý, hodně záleží na oboru a hlavně na praxi, bez ní to stejně nejde. Já ted končím bakalářské studium :-) Mým dětem jsou 4 roky a 1,5 :-) a chci jít na magisterské studium, takže ti hrozně fandím a přeju ať se ti všechno splní :-) :a:

Jee dekuju,si hodna,a teda moc sikovna,ze to zvladas uz pri detech:)

já neříkám,že všichni mladí to tak mají,ale většina bohužel ano... to,že někdo chce studovat VŠ a skončí se školou ve 25 letech je prostě fakt a začíná v pětadvaceti od nuly-to,že jí někdo studovat nechce je věc jiná... taky volba partnera určitě není nejlehčí,znám pár holčin,co si udělali dítě s prvním,kterého potkali a draze za to zaplatili :( taky znám pár,kterým to i s prvním vyšlo... prostě ne každý má to štěstí potkat toho pravého v patnácti,že... já třeba to štěstí neměla a nebyla jsem zdaleka jediná... takže ano,i mladým se to může povést,ale dost lidí to má prostě naopak :) a v dnešní době se není co divit :) a je teda fakt,že já rozhodně ve dvaceti o děti nestála :) dozrála jsem na ně později a o to víc si to užívám,než kdybych je měla ve dvaceti-to je samozřejmě taky hrozně individuální ;) pro mě těch deset let bylo moooc důležitých a rozhodně bych je nevyměnila za to,abych od dvaceti seděla doma s dětma :) jasně-doma se nesedeí,ale přeci jen určitá omezení s těmi dětmi jsou :) jako že těžko si můžu dovoli jít každý týden pařit,jet dvakrát ročně na dovču nebo si prostě odjet na prázdniny do ciziny vydělat nějakou korunu a naučit se jazyk ;)

já jsem taky pro užívání toho raného mládí (okolo 20), ale to jestli je člověk v 25 nezajištěný, je tak nějak jeho blbost :D
- já od 17 pracovala - při škole - nejdřív mekáč, pak už v oboru... a od 17 jsem si posílala peníze na stavebko, tudíž jsem v 25 neměla holý zadek :D
- partnera jsem potkala také v 17
- takže spíš je to individuální, a pokud někdo partnera i naspořeno má, tak není důvod si v 25 nepořídit rodinu... a doba studií mi na to užívání fakt bohatě stačila... :D

no to však taky netvrdím,ale jsou i tací,kteří si pořídí děti do třiceti let a pak se jim třeba začne stýskat po miminku,takže si po pětatřicítce udělají ještě jedno nebo dvě miminka :) nevidím v tom takový problém,když na to někdo má psychicky,fyzicky a finančně určitě na tom není nic špatného a takovým lidem fandím :///: a jiný třeba končí školu ve 24,25 letech,takže těžko bude asi hned zajištěný ;)

naprosto souhlasím :one: :one: :one: já také měla syna ve 22 a dceru 29 teď čekáme třetí je mi 32 a také jsou doktoři rádi že je mi tolik kolik je, že už se to málo dnes vidí, žd by děti někdo měl takto jakože brzo :00: přitom mě to připadá úplně normální a jsem i ráda že to takto je :dance: :dance: :dance: . S manželem jsem se seznámila hned po škole a byli jsme spolu 3 roky než se narodil syn, manžel měl zaměstnání, měli jsme zařízený byt i auto. Samozřejmě že se ten vztah vždy někam většinou posune dopředu, nyní bydlíme už v domku se zahradou ale určitě bych nečekala např.15 let než toho všeho dosáhnu abych mohla mít rodinu ;)

dle gynekologů je optimální věk pro první dítě do 25

jojo vím o tom já ani se synem nemusela na testy ohledně cukrovky protože jsem splňovala ten věk kdy se ještě automaticky nemusí na odběry, s dcerou už jsem musela.... :a:

:one: pěkné

A píšeš jak někdo je v 80fit a někdo v 50 zničený.ale snad je taky nějaká pravděpodobnost.člověk dostane infarkt spiš v 50než ve 30ne?,.tohle mě připomíná kamarádku,rodiče ji neměli tak pozdě.v 35.jí bylo 15 a přišla o otce.a vůbec,s rodiči si nikdy nerozuměla pač nedokázali pochopit její postoje,názory a situace. A to snad taky nebudeš popírat,že je pravděpodobnější,že víc puberťáka pochopí člověk v 35 než v 55. A jako zdravotník snad nebudeš popírat,že čím vyšší věk,tím víc nemocí se přidružuje. A nepatříme k národu,co by nějak dbal o životosprávu.a pokud chceš napsat,že jsou i padesátníci vitální,zdravě žijící,mladě uvažující..jo,jsou,ale určitě to není tak běžné.

pokuď člověk sportuje,stará se o sebe,jí relativně zdravě a podstupuje pravidelná lékařská vyšetření,tak hooodně těžko ho skolí infarkt v padesáti... vidíš,manžela maminka měla ve dvaceti a nedožila se ani prvního vnoučete,takže očividně ani "skvělý" věk matky při porodu nezaručí,že se dožije alespoň svých vnoučat :( mimochodem infarkt to nebyl :) čím horší životní styl,tím větší riziko nemocí... alkoholik je odepsanej ve třiceti,člověk se zdravý životním stylem bude dost pravděpodobně fit i v šedesáti ;)

Uznavas pravdepodobnost ze"vetsina mladych nema zazemi potrebne pro zalozeni rodiny" ale ne pravdebodobnost taktez naprosto logickou a vseobecne znamou:ze s vekem pribyvaji zdr.potize bo minimalne se zvysuje pravdepodobnost vzniku.proc asi jinak se porad omila,i lekari..ze pozdni materstvi s sebou nese vetsi rizika a ze se to moc nedoporucuje,hledas porad nejake vyjimky a individuality..budiz.natuhle vec mame proste kazda jiny nazor,kazda se zrejme podle neho zaridime a kazda si budeme setrit energii na nase deti nez ji tu plytvat na nekonecne diskuse co stejne nikam nepovedou ne

jo to máš pravdu,já na to mám určitě jiný názor už jen proto,že kolem sebe mám hodně matek kolem čtyřicítky a jsou neskutečně šťastné ;) užívají si mateřství ještě úplně jinak než ty ve dvaceti nebo třiceti ;) a to se mi moc líbí ;)

Vidis a ja zase znam plno maminek v mem veku,stastne,naplnene,plne planu s detma a jeste aj vubec do budoucnosti az deti odrostou. To je asi o tom ze i mezi nama dvema je vekovy rozdil 10let.a proto mame kazda jiny nazor a jinak stare mamce kol.sebe

já mám kolem sebe mladé i starší :) chodíme na plavání,cvičení,fotbsl,tkže tm se ty věkové skupiny prolínjí a řekla bych,že nejvíc je těch kolem třicítky,u mldých a starších je to tak půl na půl ;) je pravda,že většina mých kamarádek si první dítě po petadvacítce,spíš k té třicítce,ale s nimi už jsem se stýkala před těhotenstvím,rozhodně to nejsou kamarádky,které mám díky dětem ;) i v práci co znám si holky pořizovali děti spíš déle,těch dvacítek tam bylo fakt minimálně :) toť zase moje zkušenost :///:

My jsme s manželem spolu 17 let,obě holky máme spolu, máme dům, když se měla narodit první dcera, tak jsme dovybavovali první byt, u nás je vše za pochodu :-) Děti se moc naplánovat nedá, aspoń tady v tomto státě, takže bysme je neměli asi nikdy, kdybych pořád čekala až budeme mít toto, až budeme mít tamto. Takže asi tak. Život nemůže být jen o dětech, musíme si žít taky sami ve dvou. Tak po 40 bych si ráda začala trošku užívat s manželem a né stále vychovávat děti. kamarádce je 41 a má 21let kluka a 15 letýho a mají druhé líbánky s manželem, není to krásné? :€s€: Můj muž mi nedávno povídal, jak se do mě znova zamiloval :-) Každý má jiný názor a život si užije nebo přežije, tak jak chce. Máme obě hlídací babičky, jedné ještě není ani 60, takže jsou ještě zdatné, nemoci nějaké už mají, ale dobře se s nima sžili :-)

no vidíš,mé mamince také není zdaůleka šedesát,jenže zase musí do práce,takže o hlídání jaksi nemůže být moc řeč :( kdyby mě měla déle,tak by třeba už byla v důchodu a na svá vnoučata by měla trošku víc času :) opravdu všechno je relativní...

je to věc názoru, každý má svou pravdu a té se drží zuby nehty, moje mamka taky pracuje, ale má volné víkendy a v týdnu některá odpoledne, dnes si bere malou až do večera, jen tak, takže ikdyž chodí do práce, občas si vezme svá vnoučata k sobě. Babičkou prvně byla před 50tkou a to si první dceru vzala i na celý víkend, teď to po ní nechci, každý rok navíc je znát.

no a naše mami jaksi chodí z práce po čtvrté hodině a to je mi hlídání jaksi k prdu :) a ještě osm let bude... pak už mi hlídání bude jaksi k ničemu :(

Tak teď jsem se dozvěděla, že jsem sobec :( Já porodila dítě ve 40ti, těhotenství i porod bez komplikací, o dceru se starám dobře, zvládám to i bez babiček, jednu mám daleko a druhé dítě nesvěřím a jde to. Je to na každé z nás jestli se na to cítí nebo ne a né o sobectví. Vždy jsem chtěla hodně dětí a dříve, ale nebylo mi to dáno tak jsem šťastná za to jedno zlatíčko i v pozdějším věku a věř sobec určitě nejsem.

no jo jenže to není o tom,že to nezvládá,ale že to nechce zvládat a navíc má tu možnost,že jí může dát na hlídání starší dceři... já mám v okolí několik maminek,co mají již straší děti-od 14 let do 21 let a rozhodně ŹÁDNÉ starší dítě se os vé mladší sourozence nestará-teda jako ne,že by je nevyzvedli ze školky nebo ze školy,ale rozhodně to není tak,že by je měli n krku celý den a nemohli se věnovat svým koníčkům... mimochodem my jsme s bratrem o tři roky,mamča nás měla brzy (20 a 23 let) a taky se stávali situace,kdy já jsem ´bratra musela hlídat,protože mmča na nás byla sama a chodila z práce kolem páté odpoledne.Takže jsem taky vyzvedávala z družiny a hlídla,než přišla z práce... myslím,že to není nic tak neobvyklého.

přesně tak, naučí se i trochu zodpovědnosti
jak to bývalo dříve, když bylo v chalupách třeba 10 dětí? Hlídali se také vzájemně :a:

:one:

na ekzém hodně lidem pomohlo aloe vera a chlorella :one:

no hele já jsem se našim nenarodila nijak pozdě ale tatínek zemřel v jeho 50 a mých 19 letech a maminka 10 let po něm,takže takhle se to taky brát nedá. :n:

proboha jakej plnohodnotnej rodič v šedesáti???To dítěti bude devatenáct let,předpokládám,že těžko ho bude vodit do školy,utírat mu zadek a ukládat ho ke spánku... Být "plnohodnotným" rodičem pro dítě v batolecím věku a "plnohodnotným" rodičem pro prakticky dospělého člověka je trošku rozdíl... být v šedesáti rodičem pro dopělé dítě si myslím,že není zas takový záhul,že :) nebo myslíš,že mtka,co si pořídí dítě v osmnácti dvaceti,je víc "plnohodnotný" rodič než ta,co si ho pořídí ve čtyřiceti?Já si třeba myslím úplný opak... tohle je tak staršně diskutabilní otázka a vůbec se nedá paušalizovat... umřít můžeme kdykoliv kdokoliv,nikdo neví,jestli tady bude ve třiceti,čtyřiceti,padesáti... znám holky,co je jim třicet a jsou totálně zdrvotně oddělané a znám paní ve čtyřiceti,petačtyřiceti,které se léčí tak max. s vysokým tlakem nebo začínajícím přechodem... myslím,že plánování těhotenství by mělo vycházet ze zdravotního stavu ne z dosaženého věku... A mimochodem,jeho svět bys znala určitě víc než babička,jelikož,ty s tím dítětem budeš žít,zatímco babička ho má jednou týdně nahlídání,to do jeho svět opravdu nepronikne :)

5dětí? jak je živíte? s kolika vystačíte penězma,řádově? Mě to přijde dneska celkem scifi,co se aspoň Prahy týče :00: ale je to hezký, velká rodina. :)

Podle me je to proste sobecke od manzela,nemuzes za jeho uraz a pokud se hold na to necitis..zkus to schvalne poresit s gynekologem

Pro adopci je limit 40 let...

Adopce neni tak jednoduchá.Mi jsme čekali 1rok na schválení,testy a besedy a 2 rok na holčičku.Dostali jsme dvouletou.Je to běh na dlouhou trat ;)

hele manžela známí zase dostali ihned a párměsíčního,bylo to tak narychlo,že museli výbavu kupovat až ho už měli doma

známá je už rok a půl zařazena v pořadníku na dítko, také by chtěli nějak 1-2 leté, a stále se vůbec nic neděje, už ani nedoufá ... je jí asi 38 let, manželovi také tak nějak ... má třeba věk to čekání nějaký vliv? jinak jsou oba pracující, barák pěkný, peněz myslím, že víc než normální rodiny, malému by dopřáli první poslední a stejně nic :(

Já si to neumím představit,je fakt že se mi to dobře kecá když nevím,o co jde.Ale jednu dobu po druhém potratu jsem o adopci uvažovala,bála jsem se,že vlastní nedonosím :( Ale vím,že to není šup šup,že do měsíce je dítě doma (bohužel,u nás prostě všechno musí pořád jen komplikovat :( ).Ale kdyby se domluvili s manželem a stálo by jim to čekání za to,nebo si pořídili vlastní (ale tam jde o pochybnosti ohledně zdraví maminky) a nebo to vypustit z hlavy a opravdu počkat na vnoučátka...? Kdoví jak se doma rozhodnou,hlavně ať ničeho nelitují a jsou šťastní :)

Já jsem zažádala po 1 potratu a to jsem nevěděla že mě ještě 1 čeká...Stalo se.Musim říct že jsem chodila na veškeré vyšetření a vše se pohlídalo mám křečové žíli.Myslim si že je to především o domluvě tich dvou a konzultace s lékařem ;)

Jak tak pročítám diskuze na netu,tak prakticky každému těhotenství předcházel jeden či více potratů :( je to smutné,že si tím tolik maminek musí projít,ale pokud to nakonec dobře dopadne tak to je dobře :)
)Můžu se zeptat,snad nejsem moc dotěrná,níž jsi psala,že máš pět dětí - holčičku jste si adoptovali a čtyři máte vlastní? :) Já totiž hodně často uvažuju o pěstounské péči (nevím,jestli to je ten správný výraz) - že bych si brala nějaké dítě z dětského domova na víkendy,jezdila s ním na výlety a měla ho jakoby za vlastní,i když by to tak vlastně nebylo.Známá si takhle brala holčičky a v podstatě jim dopřávala věci jako rodiče - výlety,kupovala jim oblečení,dárečky a snažila se jim udělat hezké dětství :)

Já měla 2 děti pak potrat,pak se narodil syn a když mu bylo půl roku tak jsme zažádali ;) o adopci.Kačenku jsme dostali přesně na její 2 roky a Jindříškovi bylo 2,5roku.Adoptované je tvoje a jeho biol.rodiče neví kde je a nemají na něj sebemenší nárok.Pěstounská peče je že jeho rodiče vědí kde bydlí a mohou tě navštěvovat,vše se pak vyřizuje soudně.Nám bylo řečeno že kdyby potřebovala Kačenka na operaci nebo souhlas školy musí souhlasit jeji rodiče.Jako pěstounka se pobírá na dítě 3000 a na tebe 1000kč,tak to bylo tenkrát před 12lety ted nevím:)každý měsíc.Svého kroku nelituji a co se týká psychologických testů nebo sociálních pracovnic vše probíhalo v pohodě ;)

No já bych právě chtěla toho prcka podporovat a taky se snažit mu udělat hezké vzpomínky na dětství,ale tak jak to dělala ta známá,když to napíšu blbě (fakt nevím jak se tomu říká :00:) ona si ty holčičky jakoby "půjčovala" na víkendy,prázdniny a jezdila za nimi ale neadoptovala si je :) dál bydlely v domově :) U pěstounské péče bych asi měla trochu obavu z biologických rodičů - pokud by to byli třeba alkoholici nebo feťáci,tak bych asi nechtěla,aby mi takoví lidé chodili domů a i pro ty děti to asi musí být docela nepěkné...

To asi záleží na dětském domově a domluvě.Ale myslím si že pro to dětsko to pak musí být těžké vracet se zase do dětského domova.Kdyby s Váma byl štastný ;)

No já myslím,že pokud by nám to všechno klapalo dobře,že by pak asi bylo i snažší osvojení :? :)