Zašlápni mě

Tak holky, stálo mě to docela velké přemáhání, ale chtěla jsem Vám ukazát část druhé kapitoly s názvem Zašlápni mě z onoho dílka, na kterém už nějaký ten pátek pracuju. Povězte, je tahle cesta ta správná?

„Tak v osm pod hodinama“, hlásí nadšeně Gita a já vzápětí pokládám telefonní sluchátko. K nějaké akci už mě přemlouvá dobrý půlrok. Stojím před zrcadlem. S ksichtem už nic nenadělám, pomyslím si. Jedině že bych vyrazila do jedné nejmenované brněnské ulice a začala pokřikovat rasistická hesla. Nepochybuju o tom, že bych měla během pár sekund obličej zmalovaný k nepoznání, což právě v tuto chvíli považuju za víc atraktivní než tvář, kterou vlastním nyní.Otočím se, abych se ujistila, že dvouměsiční snaha na rotopedu byla k ničemu, prdelí ještě stále dokážu srážet lidi z chodníku. No, teplákama s vytahanou gumou v pase a absencí podprsenky pod kdysi bílým vasilem bych na sebe upoutala mnohem víc pozornosti.
„Nejčastější je zapojení se společným emitorem, při němž má tranzistor největší výkonové zesílení, při tomhle zapojení se proměnný napětí přivede mezi bázi a emitor“, vyprovází mě manžel ke dveřím a já uvnitř svojí hlavy slyším kvílivý hlásek: Honem pryč! Vyloudím ze sebe nejzúčastněnějším tónem jaký svedu: „Hmmmm.“ Kde jsou ty časy, kdy ho moje prsa a ruka mezi mými stehny rozparádila stejným způsobem jako teď znovunalezená učebnice Elektrotechniky. „S malým to zvládneme, neboj“, zahlásí ještě než stačím zmizet.
„Kde jsi?!, vyjekne Gita chvíli poté, co zběsile mávala rukama nad hlavou , abych ji náhodou nepřehlédla, což s jejími rudě zářicími vlasy protkanými fialovým melírem skutečně nelze.Nikdy si nedělala starosti s tím, jak extravagantně působí na okolí, ačkoli krom netradičních účesů a pestrobarevného oblečení je i majitelkou 100 kilogramů.Zatímco já vylézám z bytu jen do dosahu 200 metrů, protože předpokládám, že spoluobčané městské čtvrti, kde žiju, si už zvykli a tudíž nebudou umírat na potkání v důsledku srdeční zástavy, Gita si s nadšením na manželův firemní večírek obuje boty s jehlovými podpatky, které by jí mohla závidět leckterá tanečnice ve strip baru.
„Dorazí i Marcel“, informuje mě a já jsem ráda. Marcel nepatří do té běžné sorty mužské populace. Našich dýchánků, ve kterých propíráme kdejaké ženské záležitosti, manželské útrapy nevyjímaje, se účastní s nadšením a nezapomene se podělit i o svá trápení, ačkoli on je spíše tou jednotkou v našem prapodivném společenství, která nás udržuje naživu svými úspěchy a vtipnými historkami o ženách, s kterými se stihl vyspat v době, kdy jsme se neviděli. Ano, Marcelovými partnery nejsou osoby s chlupatou hrudí, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Marcel se dostavil na vteřinu přesně jako vždy.
„Tak jak jsi dopadla v pátek?“, vybafne na mně hned, jak se zadkem zavrtá do lavice s vínovým čalouněním a koulí zelenýma očima víc než je zdrávo.
Jo, pátek. Ten den už toho na mně bylo příliš. Martínek pištěl od božího rána. Praktikoval to takto dobrých čtrnáct dní a mně se stoupající intenzitou jeho hysterického řevu rostla hlava do gigantických rozměrů. Odmítal udělat cokoli dle mého přání a preventivně- na důkaz toho, že to myslí zcela vážně- sebou vždycky mrsknul o zem nebo spílal rukama k nebesům. O tom, že oběd není otrávený a dá se určitě pozřít bez nějakých trvalých následků byl přesvědčován dobrou půl hodinu, než se uvolil obsah hlubokého talíře sníst. Měla jsem pocit, že kdyby se někdo v danou chvíli dotkl špendlíkem mojí hlavy, praskla by. V zámku vchodových dvěří zaštěrchaly klíče. Manžel přišel z ranní směny. Martínek se znovu rozeřval. Vstala jsem a s cukáním, jakým trpí těžce nemocní Huntingtnem jsem si oblékla kalhoty, bundu, nasadila čepici a beze slova si obula boty. „Kam jdeš?“, vytřeštil oči muž.
„Odcházím, budeš to muset na chvíli zvládnout sám“, vypadlo ze mně.
„Ale já teď přišel z práce?!“, vyjekl s údivem na tváři můj drahý protějšek.
„No, a já zrovna z práce odcházím“, pronesla jsem pohřebním tónem a otočila se na podpatku.
Potřebovala jsem chvíli pro sebe. Vyrazila jsme směrem k lesu a vdechovala vůni jehličí. Vrátila jsem se až k večeru, promrzlá, psychicky odpočatá, vyrovnaná. Martínek ležel v postýlce a nasával heřmánkový čaj. Manžel byl zapadlý v sedačce našeho obstarožního křesla, s výrazem naprosté beznaděje. Beze slova jsem postavila vodu na kávu a zeptala se: „Tak co? Jaký jsi měl den?“
„ A co on na to?“, vypadlo z Gity. Marcel se řezal smíchy.
„Nic. Sedli jsme si na balkón a povídali si“, odpověděla jsme upřímně.
„Když jsme u té komunikace, co tchýně, Gituš?“, zeptal se Marcel poněkud vyčerpán záchvatem smíchu.
Gita protočila očima a zapálila si cigaretu.
„Jo, Jáchymova dráha matinka zase perlila.“
V duchu jsem děkovala za to, že moje tchýně je na manželově seznamu nežádoucích.
„Jako obvykle. Dorazila bez ohlášení v neděli před polednem. Když zazvonil zvonek, nakoukla jsem oknem ven a napadlo mě, že budu předstírat průjmový atak a vylezu až pět minut před jejím odchodem. Ale představa navěky otlačenýho záchodovýho prkýnka v mý zadnici po její několikahodinové návštěvě mě odradila.“
Gita byla vdaná rok. S Jáchymem chodila dobrých pět let, než se rozhodla do toho praštit. Nechtěla se vdávat, vždycky byla zarytým odpůrcem sňatků. Snad proto, že v Drápalovic familíi byly rozvody stejnou tradicí, jako v jiných rodinách dědění jména z otce na syna. A Gita chtěla být ta, která tento řetězec přetrhne.Ale Jáchym se pro ni stal mužem, který stál za to riskovat. A co víc, dala si za úkol přestřihnout neviditelnou pupeční šňůru, která jejího muže spojovala s jeho matkou.
„Dělala jsem čočku na kyselo. Pořádně si ani nevyslíkla kabát a už stála u sporáku a sondovala. Pak se otočila, otevřela lednici a vytáhla vejce.Prý má Jáchymek rád, když je do toho vmícháno. Tak na ni čučím, jak hledá místo nejvhodnější pro rozklepnutí a ve chvíli, kdy už se chystala dokonat, nastavila jsem dlaň, vejce zachytila, švihla s tím do umyvadla a oznámila, že si s dovolením oddělám jednu bezvaječnou porci pro sebe, protože Jáchymek to má asi rád, ale já bych vrhla.“
„To asi babku vybudilo, co?“, řehtal se Marcel opět jak pominutý.
„Otevřela pusu v údivu, otočila se na Jáchyma a ublíženě pronesla jeho jméno. Pak vlezla znovu do ledničky a když jsem usedla s talířem ke stolu, vmíchala tam to vajíčko. Jáchym žalostně přihlížel, protože se do té chvíle na oběd těšil. A já se vnitřně zlomyslně chichotala. Seděl pak u stolu a každé sousto polykal, jakoby měl na lžíci hrst špendlíků.“
„Koukám, že jsi od proslovů přešla rovnou k činům“, významně zvednu obočí.
„Víš, co, to jsou ty první idealistický vize- řešit problémy komunikací. Jenže naše drahá Božka má asi dojem, že mě Jáchym našel v lese, v domku na stromě, s veverčí kožešinkou zakrývající hanbaté partie. Když mě Jáchym prvně mátince představil, zkoumala mě, jakoby se chtěla ujistit, že nejsem zablešená.“
„Třeba se bojí, že ve stresových situacích vyskočíš na kuchyňskou linku, začneš cenit zuby a vřeštit jak pavián.“, soucitně poznamená Marcel.
„Abych řekla pravdu, mnohdy od toho nemám daleko.“, usměje se Gita a hodí so sebe panáka Bacardi...