Tak to vyzkoušíme, jestli zmizí i tenhle článek... Před dvěma lety (duben 2010) jsem v Hořovicích rodila své první dítě. Porod, pobyt na oddělení a šestinedělí a vše, co následovalo, byl natolik hororový zážitek :O , že se mi jej až po dvou letech a dalším (tentokrát povedeném a úžasném) porodu v Rokycanské nemocnici (viz moje hodnocení), podařilo v sobě zpracovat a jsem schopná o něm napsat. Při příjmu jsem neměla porodnický nález, byla jsem tedy přijatá na oddělení šestinedělí a nikoli na porodní sál. Pravidelně jsem chodila na sál na monitor a na vnitřní vyšetření, mezitím byla sama na pokoji, jak se cítím se nikdo neptal. Pak jsem přistoupila na návrh paní doktorky a nechala si píchnout takzvanou injekci pravdy, která mě měla buď uspat nebo rozběhnout porod. Porod se opravdu rozběhl, ovšem bohužel v době, kdy všechny tři porodní pokoje byly plné a na čtvrtém - operačním sále - prováděli císařský řez. Nezbylo mi tedy nic jiného než na příkaz sestry "lehnout na levý bok a ležet" a čekat než se uvolní sál. V první době porodní jsem tedy od 20 do 2 hodin ležela s kontrakcemi po třech minutách sama na pokoji. Když jsem se konečně dostala na sál a proběhla příprava, porod se rychle rozjel, zdálo se, že manžel ani nestihne dojet.Pak mi paní doktorka zkroušeně sdělila, že se vytvořil jakýsi "lem" a je potřeba na něj začít tlačit (až u druhého porodu jsem pochopila, že lem není vážná komplikace, ale normální záležitost, ale hlavně, že se na něj tlačit NESMÍ, protože jinak porodní cesty otečou a porod se zkomplikuje). Dostala jsem tedy od lékařky naprosto špatný pokyn, který vedl k tomu, že jsem tlačila tři hodiny, sáhla si na úplné dno a způsobila si veliké poranění s velkou krevní ztrátou. Tím ale vše nekončilo. Dostala jsem se na pokoj s mentálně zaostalou paní, jejíž dítě bylo s vrozenou vadou střev převezeno do Motola. Nadstandard bohužel nebyl volný, tak mi nezbývalo než snášet její početné, hlučné a nevhodně se chovající návštěvy. Navíc mi dětská lékařka kladla na srdce, že je pro to její dítě bytostně důležité, aby dostalo co nejdřív mateřské mléko od vlastní mámy (hlavně že do té doby jí asi dva dny nikdo nepřinesl ani odsávačku) a že bych jí měla pomoct, protože nikdo neví, jak moc je to s ním špatné a že může umřít. Jinými slovy mi dva dny po porodu řekla: "když té paní nepomůžete, tak její dítě umře!" Dokázaly byste nepomoct? Já to bohužel nedokázala. Naučila jsem ji odsávat mléko, aniž by upustila odsávačku,odnést ho k sestrám a předtím se oblíct, aniž by mléko vylila na zem, atd, i to byl při jejím stavu vrchol dřiny. Starala jsem se o své dítě a o ni několik nocí a pak se zhroutila. Sama jsem upozornila, že se mnou není něco v pořádku, prosila po telefonu dětské sestry, aby malého přišly přebalit, že nejsem schopná vstát z postele (odpověď: "já se zeptám, jeslti to pude") a později, aby si malého vzali k sobě, že jsem vyčerpaná (nikdo si pro něj nepřišel). Až když jsem se sepnutýma rukama prosila sestru z gynekologie, aby si malého odvezli, že potřebuju odpočívat, vyšlo najevo, že už v noci jiná gynekologická sestra nahlásila podezření na psychické problémy a najednou se okamžitě začalo jednat. Malého mi odvezli a už jsem k němu nesměla, poslali mě na psychiatrické vyšetření a psychiatr diagnostikoval laktační psychózu. K dobru hořovické nemocnice musím poznamenat, že bylo velkorysé, že mě nechali dva dny na nadstandardním pokoji čekat, jak zabere léčba, během této doby, mě mohl neomezeně navštěvovat manžel a pod jeho "dozorem" jsem se mohla o malého normálně starat. PO dvou dnech mi na kontrole na psychiatrii sdělili, že stav se výrazně zlepšil, ale že i přesto nemohu být propuštěna, nýbrž musím být hospitalizována na psychiatrii. Domů jsem tedy odešla na reverz a během dvou týdnů byla v pořádku. Tedy až na šrámy na duši i těle a přesvědčení, že porod je příšerný zážitek. Když jsem se rozhodovala, kde rodit podruhé,zeptala jsem se svého lékaře (pracuje v Hořovické nemocnici), zda by bylo možné při druhém porodu podniknout nějaká preventivní opatření typu nadstandardní pokoj, dítě na noc k sestřičkám, abych měla maximum odpočinku a aby se psychóza neopakovala. Bylo mi sděleno, že nikoli - sestry se totiž na neonatologii nestarají primárně o zdravé děti rodících maminek, ale o nedonošené děti, které se do Hořovic "dovážejí" na doléčení z Prahy. Upřímně mě to šokovalo. O místě mého druhého porodu rozhodl fakt, že kterýkoli můj požadavek, který byl v Hořovicích problém, byl v Rokycanech bez problémů akceptován. Rodit v Rokycanech bylo výborné rozhodnutí a jen díky tomu, že jsem nebyla znovu v Hořovicích, sedím dnes doma v klidu u počítače, obě děti spinkají v postýlkách, místo abych byla bez dětí v Bohnicích... Považuji za šílené, že se nyní mají malé porodnice (včetně Rokycan) zavírat pro malý počet porodů a místo nich podporovat nemocnice typu Hořovic, kde jde pouze o kvantitu a nikoli o kvalitu. Rodí se tam spousta dětí, ale nespokojených maminek přibývá, protože na takové množství (i 11 děti denně) nemá porodnice podle mého názoru kapacitu.
In reply to porodnice Hořovice by bříškounek
Tak to vyzkoušíme, jestli zmizí i tenhle článek... Před dvěma lety (duben 2010) jsem v Hořovicích rodila své první dítě. Porod, pobyt na oddělení a šestinedělí a vše, co následovalo, byl natolik hororový zážitek :O , že se mi jej až po dvou letech a dalším (tentokrát povedeném a úžasném) porodu v Rokycanské nemocnici (viz moje hodnocení), podařilo v sobě zpracovat a jsem schopná o něm napsat.
Při příjmu jsem neměla porodnický nález, byla jsem tedy přijatá na oddělení šestinedělí a nikoli na porodní sál. Pravidelně jsem chodila na sál na monitor a na vnitřní vyšetření, mezitím byla sama na pokoji, jak se cítím se nikdo neptal. Pak jsem přistoupila na návrh paní doktorky a nechala si píchnout takzvanou injekci pravdy, která mě měla buď uspat nebo rozběhnout porod. Porod se opravdu rozběhl, ovšem bohužel v době, kdy všechny tři porodní pokoje byly plné a na čtvrtém - operačním sále - prováděli císařský řez. Nezbylo mi tedy nic jiného než na příkaz sestry "lehnout na levý bok a ležet" a čekat než se uvolní sál. V první době porodní jsem tedy od 20 do 2 hodin ležela s kontrakcemi po třech minutách sama na pokoji. Když jsem se konečně dostala na sál a proběhla příprava, porod se rychle rozjel, zdálo se, že manžel ani nestihne dojet.Pak mi paní doktorka zkroušeně sdělila, že se vytvořil jakýsi "lem" a je potřeba na něj začít tlačit (až u druhého porodu jsem pochopila, že lem není vážná komplikace, ale normální záležitost, ale hlavně, že se na něj tlačit NESMÍ, protože jinak porodní cesty otečou a porod se zkomplikuje). Dostala jsem tedy od lékařky naprosto špatný pokyn, který vedl k tomu, že jsem tlačila tři hodiny, sáhla si na úplné dno a způsobila si veliké poranění s velkou krevní ztrátou. Tím ale vše nekončilo. Dostala jsem se na pokoj s mentálně zaostalou paní, jejíž dítě bylo s vrozenou vadou střev převezeno do Motola. Nadstandard bohužel nebyl volný, tak mi nezbývalo než snášet její početné, hlučné a nevhodně se chovající návštěvy. Navíc mi dětská lékařka kladla na srdce, že je pro to její dítě bytostně důležité, aby dostalo co nejdřív mateřské mléko od vlastní mámy (hlavně že do té doby jí asi dva dny nikdo nepřinesl ani odsávačku) a že bych jí měla pomoct, protože nikdo neví, jak moc je to s ním špatné a že může umřít. Jinými slovy mi dva dny po porodu řekla: "když té paní nepomůžete, tak její dítě umře!" Dokázaly byste nepomoct? Já to bohužel nedokázala. Naučila jsem ji odsávat mléko, aniž by upustila odsávačku,odnést ho k sestrám a předtím se oblíct, aniž by mléko vylila na zem, atd, i to byl při jejím stavu vrchol dřiny. Starala jsem se o své dítě a o ni několik nocí a pak se zhroutila. Sama jsem upozornila, že se mnou není něco v pořádku, prosila po telefonu dětské sestry, aby malého přišly přebalit, že nejsem schopná vstát z postele (odpověď: "já se zeptám, jeslti to pude") a později, aby si malého vzali k sobě, že jsem vyčerpaná (nikdo si pro něj nepřišel). Až když jsem se sepnutýma rukama prosila sestru z gynekologie, aby si malého odvezli, že potřebuju odpočívat, vyšlo najevo, že už v noci jiná gynekologická sestra nahlásila podezření na psychické problémy a najednou se okamžitě začalo jednat. Malého mi odvezli a už jsem k němu nesměla, poslali mě na psychiatrické vyšetření a psychiatr diagnostikoval laktační psychózu. K dobru hořovické nemocnice musím poznamenat, že bylo velkorysé, že mě nechali dva dny na nadstandardním pokoji čekat, jak zabere léčba, během této doby, mě mohl neomezeně navštěvovat manžel a pod jeho "dozorem" jsem se mohla o malého normálně starat. PO dvou dnech mi na kontrole na psychiatrii sdělili, že stav se výrazně zlepšil, ale že i přesto nemohu být propuštěna, nýbrž musím být hospitalizována na psychiatrii. Domů jsem tedy odešla na reverz a během dvou týdnů byla v pořádku. Tedy až na šrámy na duši i těle a přesvědčení, že porod je příšerný zážitek. Když jsem se rozhodovala, kde rodit podruhé,zeptala jsem se svého lékaře (pracuje v Hořovické nemocnici), zda by bylo možné při druhém porodu podniknout nějaká preventivní opatření typu nadstandardní pokoj, dítě na noc k sestřičkám, abych měla maximum odpočinku a aby se psychóza neopakovala. Bylo mi sděleno, že nikoli - sestry se totiž na neonatologii nestarají primárně o zdravé děti rodících maminek, ale o nedonošené děti, které se do Hořovic "dovážejí" na doléčení z Prahy. Upřímně mě to šokovalo. O místě mého druhého porodu rozhodl fakt, že kterýkoli můj požadavek, který byl v Hořovicích problém, byl v Rokycanech bez problémů akceptován. Rodit v Rokycanech bylo výborné rozhodnutí a jen díky tomu, že jsem nebyla znovu v Hořovicích, sedím dnes doma v klidu u počítače, obě děti spinkají v postýlkách, místo abych byla bez dětí v Bohnicích... Považuji za šílené, že se nyní mají malé porodnice (včetně Rokycan) zavírat pro malý počet porodů a místo nich podporovat nemocnice typu Hořovic, kde jde pouze o kvantitu a nikoli o kvalitu. Rodí se tam spousta dětí, ale nespokojených maminek přibývá, protože na takové množství (i 11 děti denně) nemá porodnice podle mého názoru kapacitu.