mě začala záda zlobit ve 4.tt, to jsem ještě ani nevěděla, že jsem těhotná :) Došlo to tak daleko, že jsem ve 20.tt nebyla schopná postavit se rovně (po porodu jsem byla na magnetické rezonanci, zjistili mi tam vyhřezlou plotýnku), dojít jen z ložnice na WC byl neskutečný problém. Doktor neurolog v krajské nemocnici, kam mě poslala moje obvoďačka, mi řekl, že si mám vzít paralen a přijít po porodu, že do té doby se mnou nemůže nic dělat. Kdybych na něj dala, nejspíš bych "zdechla" dřív než by se malá narodila.
Táta mi tehdy sehnal kontakt na svého známého neurologa se soukromou praxí, ten mi napsal poukaz na rehabilitaci. Cvičila jsem denně do 36.tt. Záda se srovnala během cca 6 týdnů cvičení. Od té doby jsem jednou byla na obstřiku (to bylo měsíc po porodu). Tehdy mi doktor tvrdil, že nezbytně nutně musím okamžitě na operaci. To jsem ale odmítla, jednak proto, že bych se v pooperačním režimu nemohla o dcerku postarat, a jednak proto, že subjektivně jsem ten problém pociťovala jako mnohem méně závažný než v tom 20.tt, kdy mi řekli, že to půl roku řešit nebudou.
Potkala jsem pak fyzioterapeutku, která se přímo na problémy s plotýnkami zaměřuje. Cvičím jednou až dvakrát týdně, dcerce budou na jaře čtyři a operací už mi nikdo nevyhrožuje. Už mě ani neurolog nechce vidět na nějakých pravidelných kontrolách.
mě začala záda zlobit ve 4.tt, to jsem ještě ani nevěděla, že jsem těhotná :) Došlo to tak daleko, že jsem ve 20.tt nebyla schopná postavit se rovně (po porodu jsem byla na magnetické rezonanci, zjistili mi tam vyhřezlou plotýnku), dojít jen z ložnice na WC byl neskutečný problém. Doktor neurolog v krajské nemocnici, kam mě poslala moje obvoďačka, mi řekl, že si mám vzít paralen a přijít po porodu, že do té doby se mnou nemůže nic dělat. Kdybych na něj dala, nejspíš bych "zdechla" dřív než by se malá narodila.
Táta mi tehdy sehnal kontakt na svého známého neurologa se soukromou praxí, ten mi napsal poukaz na rehabilitaci. Cvičila jsem denně do 36.tt. Záda se srovnala během cca 6 týdnů cvičení. Od té doby jsem jednou byla na obstřiku (to bylo měsíc po porodu). Tehdy mi doktor tvrdil, že nezbytně nutně musím okamžitě na operaci. To jsem ale odmítla, jednak proto, že bych se v pooperačním režimu nemohla o dcerku postarat, a jednak proto, že subjektivně jsem ten problém pociťovala jako mnohem méně závažný než v tom 20.tt, kdy mi řekli, že to půl roku řešit nebudou.
Potkala jsem pak fyzioterapeutku, která se přímo na problémy s plotýnkami zaměřuje. Cvičím jednou až dvakrát týdně, dcerce budou na jaře čtyři a operací už mi nikdo nevyhrožuje. Už mě ani neurolog nechce vidět na nějakých pravidelných kontrolách.