říct, že dítě je zlobivé, přirovnávat ho k otci, ke kterému máš zášť, vymlouvat se, že Tě neposlouchá... ale v prvé řadě se zamysli sama nad sebou! Žádné takhle malé dítě neumí zlobit úmyslně :w: :w: :w: Je to věk, kdy zkouší, co vydržíš, a Ty to prostě musíš ustát. Jinak z ní vychováš nerváka. Mému chlapečkovi je za chvíli 21 měsíců a kolem těch 18ti to taky bylo nejnáročnější. Je hodný, ale taky zkoušel. Nikdy jsem to nebrala tak, že zlobí! Ale že poznává svět kolem sebe a zároveň hranice, kam může zajít. Vše řeším slovy, změnou tónu hlasu, mimikou.. Nedávno poněkolikáté plácnul chlapečka na návštěve - ne se zlým úmyslem - a jeho tatínek to vyřešil tak, že ho chytil a odnesl na druhý konec pokoje. Tam ho posadil a nechal. NEJHORŠÍ TREST! Malý se cítil sám a hned k nám přiběhnul a už to neudělal. Dřív jsem ho jemně plácla přes ručičku, když opakovaně dělal něco, co neměl a neposlechl. Jenže se to brzy obrátilo proti mně. Plácal i on mě. No jak by ne? Myslel si, že je to normální, když to dělám já! dnes jen mluvím nebo pevně chytnu za ruku. Dítě musí stále cítit Tvou lásku, i když "zlobí". 18ti měsíční holčička nepochopí, proč ji biješ. A už vůbec, když ji pak hladíš. Má zmatek v hlavičce a rozhodně se její chování nezmění. NAOPAK! Nejsi sama, kdo je na dítě sama, musíš začít u sebe. Být na místě Tvé malé, taky bych nespala. Zaveď pevný režim (ten máme od narození a žádné problémy s usínáním neznám), dítě potřebuje rituály, jistotu, bezpečí. Změn svůj přístup a uvidíš, jak se začne měnit malá. Nebude to ale hned. Musí Ti věřit. A nebránil abych se psychologovi. Strašně by se Ti ulevilo. Nebo aspoň občasné hlídání, ať můžeš vypadnout.
říct, že dítě je zlobivé, přirovnávat ho k otci, ke kterému máš zášť, vymlouvat se, že Tě neposlouchá... ale v prvé řadě se zamysli sama nad sebou! Žádné takhle malé dítě neumí zlobit úmyslně :w: :w: :w: Je to věk, kdy zkouší, co vydržíš, a Ty to prostě musíš ustát. Jinak z ní vychováš nerváka. Mému chlapečkovi je za chvíli 21 měsíců a kolem těch 18ti to taky bylo nejnáročnější. Je hodný, ale taky zkoušel. Nikdy jsem to nebrala tak, že zlobí! Ale že poznává svět kolem sebe a zároveň hranice, kam může zajít. Vše řeším slovy, změnou tónu hlasu, mimikou.. Nedávno poněkolikáté plácnul chlapečka na návštěve - ne se zlým úmyslem - a jeho tatínek to vyřešil tak, že ho chytil a odnesl na druhý konec pokoje. Tam ho posadil a nechal. NEJHORŠÍ TREST! Malý se cítil sám a hned k nám přiběhnul a už to neudělal. Dřív jsem ho jemně plácla přes ručičku, když opakovaně dělal něco, co neměl a neposlechl. Jenže se to brzy obrátilo proti mně. Plácal i on mě. No jak by ne? Myslel si, že je to normální, když to dělám já! dnes jen mluvím nebo pevně chytnu za ruku. Dítě musí stále cítit Tvou lásku, i když "zlobí". 18ti měsíční holčička nepochopí, proč ji biješ. A už vůbec, když ji pak hladíš. Má zmatek v hlavičce a rozhodně se její chování nezmění. NAOPAK! Nejsi sama, kdo je na dítě sama, musíš začít u sebe. Být na místě Tvé malé, taky bych nespala. Zaveď pevný režim (ten máme od narození a žádné problémy s usínáním neznám), dítě potřebuje rituály, jistotu, bezpečí. Změn svůj přístup a uvidíš, jak se začne měnit malá. Nebude to ale hned. Musí Ti věřit. A nebránil abych se psychologovi. Strašně by se Ti ulevilo. Nebo aspoň občasné hlídání, ať můžeš vypadnout.