dva a půl měsíce je krátká doba, ale přijde čas, kdy už nebudeš mít pocit, že se roztrháváš na dvě půlky, mně to trvalo skoro rok a i dnes, když mám doma už rok a půl starého chlapečka, je to v některých chvílích velice živé, tepe to ve mně...už nejde ani o otázky s tím úzkostným slovem kdyby, ale spíš o touhu odpuštění a lítosti, která se se mnou potáhne až na smrtelnou posteli. Nehctěla jsem na přerušení, stejně jako Tebe mne k tomu dohnaly okolnosti, přesně si dokážu vybavit ten pocit, že nechci a přesto musím, chtěla jsem z té čekárny utéct, říkala jsem si i před uspáním že je tu stále čas říct stop, nedělejte to... A pak se člověkj probudí a je prázdný, duševně naprosto paralyzovaný...bude lépe, nebude to přicházet každý den, ale jednou za čas, zůstane to v Tobě, nebudu Ti lhát a utěšovat Tě tím, že bys snad zapomněla, ale smíříš se se svým rozhodnutím...První měsíce jsem nedokázala vykonávat běžné činosti bez toho, aniž by mi netekly slzy...
dva a půl měsíce je krátká doba, ale přijde čas, kdy už nebudeš mít pocit, že se roztrháváš na dvě půlky, mně to trvalo skoro rok a i dnes, když mám doma už rok a půl starého chlapečka, je to v některých chvílích velice živé, tepe to ve mně...už nejde ani o otázky s tím úzkostným slovem kdyby, ale spíš o touhu odpuštění a lítosti, která se se mnou potáhne až na smrtelnou posteli. Nehctěla jsem na přerušení, stejně jako Tebe mne k tomu dohnaly okolnosti, přesně si dokážu vybavit ten pocit, že nechci a přesto musím, chtěla jsem z té čekárny utéct, říkala jsem si i před uspáním že je tu stále čas říct stop, nedělejte to... A pak se člověkj probudí a je prázdný, duševně naprosto paralyzovaný...bude lépe, nebude to přicházet každý den, ale jednou za čas, zůstane to v Tobě, nebudu Ti lhát a utěšovat Tě tím, že bys snad zapomněla, ale smíříš se se svým rozhodnutím...První měsíce jsem nedokázala vykonávat běžné činosti bez toho, aniž by mi netekly slzy...