Taky se přidám. Aby ne, já starej hypouš! :s: Teď mě pálí žáha a mám hlad, ale koukni na ten čas! K tomu omdlévání: Stalo se mi to na nákupu. Zima, venku náledí, to jsem mohla být tak 4.měsíc. nabalená, abych nenastydla.. šli jsme pěšky na nákup. Tak nakupujeme v supermarketu a u salámů jsem začala zívat.. Běžné.. ale já zívala nějak moc (ty jo, je zívat s měkkým i, nebo tvrdým?).. Mě se tam to měkký nelíbí, ale nevím, proč by mělo být tvrdý, když není vyjmenovaný.. Nic, zívám. A zívám.. a zívám.. u kasy už je mi vedro.. jsem rozepnutá, opírám se o zeď, povídám si s přítelem. Už je mi to opírání blbý, tak se odstrčím.. zívám.. je mi divně, opřu se o pult.. podvědomě hledám, kde si sednout.. nikde.. bláto, studený schody.. lavička je cca 30 metrů daleko.. zvládnu to? Doběhnu na ní? nebo se mám válet a dělat ostudu na zemi v krámě? Čím dýl budu přemýšlet, tím míň mám času. Houknu na přítele, že musím hned ven, jestli to zvládne.. Podívá se na mě nechápavě a kývne. Jdu rychle, ale opatrně.. ještě 15 kroků, 10 kroků, 5 kroků.. už jsi tam, vydrž... 2 kroky.. už pár metrů jdu po slepu... poslepu sedám. Jestli tam není, tak to je pech, neujdu sama už ani metr. Sedím. Za pár vteřin se mi rozednilo, ucítila jsem tělo a podívala se, kde sedím. Lavička vzorně podemnou. Kurňa, já mám odhad, chválím se. Tím se mi zlepší nálada. Za pár minut vyjde přítel. Vyprávím, co mi dělo. Nějak mi nevěřil a řekl, že to mám z toho, že chodím tak nabalená.. že to by se udělalo blbě každýmu.. Silácký řeči.. podle následného chování jsem usoudila, že usoudil, že to bylo i proto, že jsem měla kočík s nákupem v ruce. Od tý doby nemám nárok na diskuzi, nesvěří mi ani koš na odpadky! Smím si nosit jenom kabelku a když nic jiného nezbývá, dělá mi lehkou tašku (toaleťák, vejce, chleba) a tu smím nést. Žádný poponášení. Vždy se zlobí. (Občas mu to dělám naschvál, když jsem na něj naštvaná, že začnu "tahat" vysavač a tak).. Nosil by mě na rukou a má co dělat, aby mi to nedal najevo..
Taky se přidám.
Aby ne, já starej hypouš! :s:
Teď mě pálí žáha a mám hlad, ale koukni na ten čas!
K tomu omdlévání: Stalo se mi to na nákupu. Zima, venku náledí, to jsem mohla být tak 4.měsíc. nabalená, abych nenastydla.. šli jsme pěšky na nákup. Tak nakupujeme v supermarketu a u salámů jsem začala zívat.. Běžné.. ale já zívala nějak moc (ty jo, je zívat s měkkým i, nebo tvrdým?).. Mě se tam to měkký nelíbí, ale nevím, proč by mělo být tvrdý, když není vyjmenovaný..
Nic, zívám. A zívám.. a zívám.. u kasy už je mi vedro.. jsem rozepnutá, opírám se o zeď, povídám si s přítelem. Už je mi to opírání blbý, tak se odstrčím.. zívám.. je mi divně, opřu se o pult.. podvědomě hledám, kde si sednout.. nikde.. bláto, studený schody.. lavička je cca 30 metrů daleko.. zvládnu to? Doběhnu na ní? nebo se mám válet a dělat ostudu na zemi v krámě? Čím dýl budu přemýšlet, tím míň mám času. Houknu na přítele, že musím hned ven, jestli to zvládne.. Podívá se na mě nechápavě a kývne. Jdu rychle, ale opatrně.. ještě 15 kroků, 10 kroků, 5 kroků.. už jsi tam, vydrž... 2 kroky.. už pár metrů jdu po slepu... poslepu sedám. Jestli tam není, tak to je pech, neujdu sama už ani metr. Sedím. Za pár vteřin se mi rozednilo, ucítila jsem tělo a podívala se, kde sedím. Lavička vzorně podemnou. Kurňa, já mám odhad, chválím se. Tím se mi zlepší nálada. Za pár minut vyjde přítel.
Vyprávím, co mi dělo. Nějak mi nevěřil a řekl, že to mám z toho, že chodím tak nabalená.. že to by se udělalo blbě každýmu.. Silácký řeči.. podle následného chování jsem usoudila, že usoudil, že to bylo i proto, že jsem měla kočík s nákupem v ruce. Od tý doby nemám nárok na diskuzi, nesvěří mi ani koš na odpadky! Smím si nosit jenom kabelku a když nic jiného nezbývá, dělá mi lehkou tašku (toaleťák, vejce, chleba) a tu smím nést. Žádný poponášení. Vždy se zlobí. (Občas mu to dělám naschvál, když jsem na něj naštvaná, že začnu "tahat" vysavač a tak).. Nosil by mě na rukou a má co dělat, aby mi to nedal najevo..