Přidat komentář

bublinko, uvidíš, že to přejde, člověk se holt někdy upne na nějakou představu a taky tomu ještě okolí pomůže a když je to nakonec jinak, tak mu chvíli trvá než si na to zvykne... já si pamatuju, že už jako maĺá holčička, když se mě ptali jen tak ze srandy všichni známí a potom, když mi začali rodit kamarádky, co bych chtěla, tak jsem říkala, že já prostě musím mít chlapečka, že jinou možnost ani nepřipouštím, několikrát se mi i stalo. že jsem přemýšlela, co budu dělat, když toho chlapečka mít nebudu (to mi bylo tak 20 roků, takže o deset míň než teďka), jméno jsem taky měla vybraný od dětství... no a když jsem otěhotněla, tak jak jsem strašně zvracela, všichni mi říkali, že to bude holčička, potom jsem byla u kosmetičky, ta mi řekla, že pleť mám tak otřesnou, že je to určitě holka a tak jsem se tak nějak vnitřně smířila s holčičkou a už jsem se na ni těšila, i manžel, a pak mi na UZ řekli, že je to kluk... takže jsem se zase zpátky začala těšit na chlapečka... no prostě, já myslím, že to chce čas se s tím trošku srovnat...