Porod našeho "velikána" :-)

Ahojky všem maminkám (i těm budoucím),
tak mám konečně čas napsat vám svůj porod. Snad to dopíšu. Už jednou jsem začala, ale malej si vyžádal mojí pozornost a tak jsem to nedopsala.
Termín podle MS jsme měli 14.5., podle UTZ nám ho posunuli na 9.5. Už 4.5. mi ale tvrdlo celý den břicho a od 3.5. mi odcházela hlenová zátka, takže jsem tušila, že to asi bude dřív. Navíc mi to celou dobu říkala i moje doktorka, že to asi bude dřív. Na 5.5. jsem byla objednaná na první kontrolu do porodky.
4.5. byl miláček dlouho v práci a přijel kolem 22h, takže než jsme se dostali do postele, bylo kolem 23h. Chviličku po půlnoci mě ale vzbudili bolesti břicha. Nebyli nijak zvlášť silné, ale opakovali se. Tak jsem jukala na mobila, kolik je hodin a jak často se to opakuje. Když jsem zjistila, že docela pravidelně, po 9 minutách, byla jsem překvapená. Ale říkala jsem si, že ještě manžela nechám spát, že uvidím. Kolem půl druhé nebo tak nějak jsem ho už ale budila, že mám kontrakce, ať mi pomůže ještě do koupelny do vany a ať mi přinese z kuchyně sušenky (měla jsem hrozný hlad).
Manžel nejdřív nevěděl, jestli to jak omyslím vážně, že prý máme ještě přece čas. Ale brzo pochopil, že to fakt myslím vážně. Ve vaně mě kontrakce neopouštěli a tak zatímco jsem se cpala mezi kontrakcema sušenkama, manžel psal časy. Po osmi, pak po sedmi minutách. Tak jsem vylezla, oblékla se, pobrala ještě pár věcí. S manželem jsme ještě pořešili baterky do foťáku, vzali foťák, zkontrolovali všechny doklady (ještě jsme podepisovali prohlášení o jménu a manžel se mě ptal, jestli teda fakt rodím, že to podepisujeme :-) ). Na zahradě jsem si ještě chvilku pohrála "na rozloučenou" s naším pejskem a pak už jsme vyjeli.
Když jsme dorazili do porodky (nevím už, kolik bylo hodin, možná nějak kolem třetí, ale jistá si nejsem), tak mě zkontrolovali, vyplnili se mnou papíry, dali na monitor a prohlédli. Otevřená na 4 cm. Šla jsem rovnou na porodní sál, manžel se mnou. V tu chvíli už jsem měla kontrakce docela silné, musela jsem je prodýchávat, ale pořád to ještě šlo. Překvapilo mě, že mi šla téměř všechna bolest do zad, nikoliv do břicha. Na sále jsem pak střídala ležení na lůžku, popocházení, sezení na balonu ve sprše apod. Manžel mě podpíral, pomáhal mi a hlavně mi sprchoval záda, která pak později už bolela fakt moc.
Porodní asistentka mi dala klistýr. Původně jsem myslela, že u toho manžela fakt mít nemusím, ale byla jsem ráda, že se mnou byl i na tom záchodě, pomáhal mi... A celé to zvládal skvěle...
Kontrakce se stupňovali, bolelo to čím dál víc. Občas jsem měla pocit, že to už nezvládnu, ale vždycky mi pak došlo, že musím, že stejně nemám na výběr :-D Manžel mě držel za ruku, hladil po vlasech a tváří a říkal mi, jak jsem šikovná. Spolu s porodní asistentkou mi připomínali, abych dýchala jako pejsek. Nejdřív mi to moc nešlo a když jsem během kontrakcí pak ještě dostala škytavku, tka už jsem dýchat jako pejsek fakt nezvládala... Ale naštěstí se mě ta škytavka nedržela zas tak dlouho.
Taky mi někdy v průběhu praskli vodu, bylo jí teda spousta, až mě to překvapilo. Pak se kontrakce ještě vystupňovaly.
Už jsem se modlila, abych mohla začít tlačit. Cítila jsem strašné nutkání na tlačení, ale pořád jsem nebyla úplně otevřená. Když mi konečně dovolili tlačit, řekla mi porodní asistentka, že si mám jít dřepnout na záchod a přitlačovat si tam při kontrakcích. To už mi bylo srdečně jedno, co si kdo bude myslet a jak jsem tak polostála poloseděla nad tím záchodem, tak jsem si během toho tlačení při kontrakcích občas i zařvala. Bolelo to, ale říkala jsem si, že už to snad brzo bude za náma, když už můžu tlačit. A tlačení i gravitace pomohli, takže pak když mě porodní asistentka zkontrolovala, bylo vše připravené a mohli jsme konečně jít zcela na to. Nohy nahoru do opěrek, zavolat doktora, nastřihnout... Pak několik zatlačení, ale hlavička se stále jakoby vracela a ne a ne úplně projít. Už jsem to chtěla mít za sebou, byla jsem fakt unavená, tak jsem sebrala všechny svoje síly a zatlačila. Musela jsem ještě několikrát, ale ve 13:02 byla hlavička venku, ve 13:13 už bylo venku celé tělíčko... Takže po přibližně 13hodinách se narodil náš prvorozený syn Míša. Měřil 51 cm a vážil 3900g. Všichni na sále se divili, že je tak veliký. Já měla před otěhotněním 50kg a rodit takového "obříka" - to jsem nečekala. Během jedné z kontrakcí mi při tlačení křuplo v kostrči, ale porod jsme zvládli.
Pak už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem sotva vnímala to, když mi malého dali na bříško. Manžel mi ho přidržovala, já byla úplně bez sil. Pak mě ještě asi 45 minut zpravovali, šili apod. Ztratila jsem hodně krve, takže jsem pak nemohla ani vstát a osprchovat se.
Na pokoj mě museli převést na lůžku, další dny jsem dostávala kapačky a pak i dvě krevní transfuze, jelikož jsem byla fakt bez sil a pořád jsem se motala a krevní obraz jsem měla špatný. Miškovi zjistili nějakou infekci a tak dostával kapačky dvakrát denně. Pobyt v porodnici byl pěkně náročný, strávili jsme tam 8 dní, během kterých jsem se pomalu snažila aspoň trošku hýbat. Vstávání z postele pro mě byla operace na půl hodiny, ale postupně se to trošku zlepšovalo. Když jsem absolvovala všechny ty transfuze a kapajdy, tak už jsem pak mohla mít i Mišku u sebe. Naštěstí jsme se krásně rozkojili a když nás pak pustili domů, sice jsem sotva chodila, ale byla jsem ráda, že můžeme konečně domů a že Miška je v pohodě už bez infekce.
Dnes jsem 18 dnů po porodu a kostrč stále pořádně bolí, sedět stále nemůžu, takže většinu dne proležím, ale už jsem aspoň schopná dojít si po baráku kam potřebuju. A občas i nějakou tu vycházku po zahradě zvládneme. Stehy se hojí, i když občas taky ještě bolí. A hemoroidy, které jsem si při porodu vytlačila, tam sice pořád jsou, ale téměř nebolí. Tak jen aby se vyléčila ta kostrč.
Jo a ještě něco závěrem - před těhu jsem měla 50kg, před porodem 63kg a po návratu z porodnice 53kg. Takže mi zůstala jen 3kg. Mám povyslou kůži na břiše (mimochodem, jak se jí zbavit?) a asi budu mít i rozšířenou pánev, jak jsem si s ní hnula, ale paráda..
Děkuju všem, co dočetli až sem. A těm, které porod ještě čeká vzkazuji: Porod je asi největší fyzická bolest, kterou jsem zažila. Ale radost z narození toho malého tvorečka je zážitek mnohem silnější a stál by i za dvojnásobek bolesti.
Markétka