Hurá do psoty aneb páté KTG mám za sebou

Přiznávám... Už od rána to stálo za to stočený hnědý smrdutý. Pršelo, rtuť teploměru vystoupala jen na tři nad nulou, hodiny mi výhrůžně ukazovaly tři čtvrtě na sedm a já si vztekle fénovala vymydlenou hlavu. Děti najednou potřebovaly to a ono. Devítiletá dcera si nebyla schopná zapnout bundu, bratr mi vypil čaj, který jsem si nachystala na cestu, sestra stála neustále v zárubni dveří a tarasila mi tak únikové východy a syn se proháněl po domě s gesty a zvuky připomínajícími prehistorické zvíře. Absolutně tak neakceptoval fakt, že ho potřebuji obléci a vyrazit s jeho maličkostí na svou každotýdenní túru.
Do vedlejší vesnice jsme se dopotáceli zrovna, když přijížděl autobus a já byla nesmírně vděčná, že jsme ho stihli. Taky jsem půlku cesty nesla našeho tříletého druhorozeného na ramenou, což mě vyčerpalo natolik, že druhou část cesty jsem ho dokázala už jenom zoufale táhnout za promrzlou ručku. Brno nás přivítalo mrazem a ještě silnějším deštěm. Koupili jsme zásobu fornettů a naklusali do nákupního centra, pusy plné, hrudníky zasypané drobky. Obutí v teniskách jsme za pár okamžiků skončili na trase Česká-nám. Svobody s mokrými ponožkami a já trpce litovala, že jsem přeci jenom zimní boty nekoupila již před týdnem.
K mému údivu jsem se dnes ale dozvěděla pozitivní informaci. Minulou kontrolu si pan doktor odfrkl a vypadla z něj slova jako "vůbec", "nechystá", "uvidíme se příští týden". Dnes však usoudil, že mě nebude trápit a konstatoval: "Hm. Hlavička naléhá, čípek je z poloviny spotřebovaný." Nadšením jsem z gynekologického křesla doslova seskočila. Průběh KTG byl sice se znuděným synem a neprobuditelným nenarozeným hrozný zážitek, ale výsledek stál za to! Děloha se také umoudřila a na KTG se objevovaly krásné kopečky s pravidelnými odstupy.
"Pokud šestého neporodíte, budete docházet na kontroly do porodnice. Určitě si tam zavolejte už zítra!", podal mi ruku pan doktor, úsměv na tváři a já vesele odcupitala.
Odcupitala zpět se synkem v závěsu do brněnských ulic. Vyhýbala se kalužím a sloužila jako výhybka i synkovi. Krátkou záchranou byl opět pobyt v obchodním domě. Ve frontě na nástupišti 44 na nás ale doráželo jakési podivné individuum. Stálo mi za zády, já syna v náručí. Neustále se ošívalo a houpalo ze strany na stranu a k mému překvapení nakonec ani nenastoupilo do autobusu.
Cesta z vesnice do vesnice už byl pomyslná poslední křeč. Oba od bahna (asfaltka byla rozježděná a zanesená bahnem z pole), chcalo a chcalo, foukalo a foukalo. Domů jsme dorazili značně promrzlí, ale živí. Milo se brzy otřepal a pln energie tu poletoval jak ptáček z jara. Já padla do útrob křesla.
Dneska neporodím, dneska usnu jak zabitá, to vím jistě.