Bráchoségra Lojzíček se protlačil po 48 hod na svět!
Milý Lojzíčku,
tak tě tu vítám mezi námi! Chlape, řeknu ti, DAL JSI MI ZABRAT! Už jsi tu s námi téměř týden, narodil jsi se přesně 26.10.2013 ve 20.20, ale pořád jsem z toho jaksi mimo :///: Co ale musím úvodem říct a co je jedna z nejdůležitějších věcí - ač jsi bojoval dlouho, vybojoval jsi si úžasné apgar skóre 10-10-10, což je po Pepinčiné dvojce na začátku neskutečná úleva :h: .
Když jsem šla z kontroly ve 40tt, propadala jsem lehce zoufalství. Bylo mi řečeno, že budu s největší pravděpodobností přenášet. To by nebyl takový problém, ale protože jsem po císařském řezu, byla jsem v časově omezena. Prostě jsem věděla, že chci-li tě porodit přirozeně, jako že chci, musím si pospíšit. A já opravdu chtěla rodit přirozeně!!! Pro miminka je prý lepší, pokud projdou porodními cestami...možnost mít třetí dítě...na jedné straně a na druhé straně poporodní nepříjemnosti po CS.....komplikovane kojení...tomu jsem se chtěla vyhnout a také, zcela sobecky říkám, chtěla jsem zažít ten pocit své dítě vytlačit, ´dostat ho ještě oslizlé do ruky....
Už od středy jsem se cítila tak "porodně", ne, že by mě něco extra bolelo, šlo spíš o takový pocit...ve čtvrtek opět a tak jsem poprosila tvého tátu, at přijede brzo domů z práce, že to rozsekneme, půjdeme to Ticháče na procházku a uvidímě. Na té procházce jsem celou dobu cítila takový zvláštní pocit, takové "osvobození", nevím, často jsem se od těch dvou (jako Pepinky a táty) odtrhla a šla sama, vnímala přírodu, bylo mi krásně. Potom se šlo pro červené víno a začal večerní rituál - večeře a tak. Ještě než jsem Pepince dala večeři, připravila jsem si do hrnce svařák a šla s ní večeřet. A jak jí něco podávám, lehce mi křuplo v zádech, ale fakt malinko. V duchu jsem si z legrace pomyslela "Ha VODA" :s: . Pak si tak jdu do koupelny a cosi lehce teče. Jen trošku, ale bylo to divné. Jdu do ložnice a zase. Tak křičím "Pomoooooooc" a táta přiběhl, co se děje. Já roztažené nohy, říkám, nevím :s: , podej vložku. Ještě pár kapiček a už nic. No, fakt malinko, tak jsem začala pochybovat, co to vlastně bylo. Rozhodli jsme se, že Pepinku vykoupeme a uložíme a pro jistotu pojedeme do porodnice. Se sousedkou jsme se loučili s tím, že jsem se asi počůrala a že jsem hned zpět :///: . Jo, prdlačka. BYLA TO ONA! Už v autě mi začalo tuhnot břicho, ale nic extra...v porodnici na monitoru asi tak 5 větších už bolavých tuhnutí, ale to bylo asi vše. Bylo mi oznámeno, že k porodu mám ještě daleko, ale že čekatelský pokoj je obsazen a že budu muset jít bohužel rovnou na porodní sál a tam přečkat noc. A tím to začlo... Dlouhých 48 hodin, kdy jsem se cítila na pokraji svých psychických sil. Vymývárna mozku... blázinec...napadaly mě myšlenky, že začnu lézt ze zoufalství po zdi.. Prostě jsem byla uvězněna zcela sama na porodním sále, kde jsem měla pouze prostěradlo na porodní koze a měla jsem čekat. V tichu, které bylo přerušováno neskutečnou bolestí jiných rodiček. Tolik řevu, bolesti, zoufalého řevu, opravdové bolesti, co jsem vyslechla... celou, celičkou noc někdo rodil a křičel a já brečela. Občas jsem měla nějaké tuhnutí, slabou kontrakci, ale velmi málo. Ale já se strašně bála, strašně moc. Prosila jsem, ať za mnou pustí tvého tátu, že jsem tam stejně sama, že stejně bude u porodu...bohužel...
Při přijetí ve čtvrtek 24.10 ve 21 hod mi bylo řečeno, že druhý den, tedy v pátek 25.10. (Mimochodem, krásné datum, protože ségra je 25.5. ) určitě porodím. že se prostě uvidí ráno. Pokud se můj nález vůbec nehne, nebude se na nic čekat a půjdu na císaře. Pokud bude posun, bude se vyvolávat. Po té zoufalé noci jsem vlastně ani nevěděla, co chci...Jestli chci mít ještě naději na přirozený porod a zažít to šílené, co prožívaly ostatní rodičky nebo snad raději doufat, aby se to nehlo a já mohla jít na císaře. Ráno jsem se dozvěděla, že se nic nehnulo.... ale to bylo vše. Průběžně během dne mě někdo vyšetřoval, ale nikdy mi nikdo nic pořádného neřekl. Až večer, že vyvolávat se nebude, že se počká do rána. Byla jsem zoufalá! říkala jsem sestře, že je to utrpení a ona se divila, když nemám kontrakce... Musím říct, že v některých momentech je ale psychická bolest horší než ta fyzická. Naštěstí přišel jiný lékař (podotýkám, že se jich na mě vystřídalo asi tak 8 a cca 10 porodních asistentek) a nabídl mi, že mi zavede vyvolávací gel, abych se připravila na ráno, kdy začnou vyvolávat. Souhlasila jsem. To jsem ovšem nevěděla, co přijde za naprosto šílenou bolest. Zažila jsem při prvním porodu cca 8 hodin fakt bolavých kontrakcí po 3 minutách, kdy jsem rvala madlo vany a měla černo před očima, ale to se vůbec nedá srovnat s touto bolestí. Bolestivé bylo už samotné zavádění, to jsem fakt nečekala a ten nástup bolesti - doktor ještě ani neodešel a už to přišlo! To byla jedna nekončíčí kontrakce...asi tak 45 minut dlouhá bez jediné pauzy... brečela jsem sestře do náruče, že to nejde vydržet, že vydržím sebevětší kontrakce, ale že potřebuju tu pauzu tam... Naštěstí to cca do hodiny přešlo a byly z toho ty kontrakce. Chodily tak nějak různě, já už si to prostě nepamatuju...někdy co minutu, co pul minutu, někdy co 3 minuty, bolely jak cert...ale tak nějak v průbehu noci ustávali, resp. chodili méně a méně...a pořád mě někdo vyšetřoval, dost bolestivě tedy. Jednomu doktorovi jsem řekla, že má moc dlouhé nehty, že mě poškrábal :s:
Do rána se to malilinko hnulo, tak mi byla zavedena další tabletka. Ta zabrala jen lehce, občas nějaká kontrakce, ale nic, na co bych umírala. Během té doby se všude kolem mě rodila miminka, maminky řvaly bolestí, miminka vřískala jak koťátka..., ale musím podotknout, že jsem si snad už i začla zvykat a nesnášela jsem to tak hrozně.
Kdysi odpoledne, už nevím, mi byla zavedena třetí tabletka. Už jsem si připadala tak orvaná, unavená, bolavá... a ta zabrala. Už jsem vůbec nemohla během monitoru ležet, tolikrát jsem ho chtěla servat a běžet do sprchy ale nešlo to. Vzhledem k tomu, že to byl pozitivní vývoj a voda už byla odtekla skoro 48 hod, vyšetřil mě největší kápo porodnice. Překvapilo mě jeho podivení nad tím, že mám sekundární obal.... Nerozumím tomu, ale zřejmě mi rupla ta voda tak divně, proto uteklo jen par kapek a v průběhu těch dvou dnů vůbec neodtékala. Na sále mi měla být praskuta tedy voda. Už jsem tam nemohla dojít, šla jsem jak šnek. Bylo mi na zvracení a omdlení, nešlo mi správně dýchat. musela jsem 2x zvonit na sestru, protože uz jsem fakt málem sebou svihla na zem. Prisla jakási zlá a prý "Co je???" " tak trhaně v kontrakci říkám, že mi je na zvracení a na omdlení a ona "no a??? tak proč se předýcháváte???". Tak jsem se na ní podívala a zcela nenávistně z posledních sil na ní zařvala, že proto si ji nevolám, že si ji volám proto, aby mi poradila, co dělat lépe. Na její zázračné F-F-F vážně nedám dopustit, od té doby jsem už neomdlívala a jen se prostě snažila "proefkovat" každou kontrakci.
Tatku jsem měla zavolat na 19-20 hod, to mi bylo řečeno po 17 hod. V 18 hod jsem ho už ale vyvolávala ze své vůle, přesvědčena, že si ho prostě k sobě prosadím, vyřvu, udělám cokoliv proto, aby byl u mě. A ještě, že jsem tak udělala! Nabralo to nějak velké obrátky. Tuším, že při prvním vyšetření na novém sále jsem už byla snad na 5 a co cca 10 minut to naskakovalo o číslo až dvě. Taťka dorazil tak nějak na 19 hod, byl se mnou pár minut a už zas musel ven, neboť mi chtěli píchnout epidurál. Mezitím mi tedy ještě rupli ten sekundární obal, TO BYLO VODY!!! A jak teploučká!!! K epidurálu došlo cca v 19.30. To bylo z celého porodu snad nejhorší, musela jsem u toho ležet na boku a nemohla si během kontrakcí pomáhat tím, že jsem si rvala opěradlo za hlavou k hlavě. Tak jsem si rvala aspoň vlasy :s: Prostě jsem se potřebovala něčeho držet a nic jiného jsem nenašla. No, škoda, že slibovaný facelift se po epidurálu nedostavil ani to, že s každou kontrakcí bude lépe. Zřejmě v moment, kdy už to mělo začít fungovat, jsem už zkrátka potřebovala tlačit....
Vytlačení miminka byla hračka 8) . Opravdu, normálně musím říct, že mě to snad až bavilo. Jednou jedinkrát jsem si zakřičela, když přecházela fáze rozdýchávání a první zatlačení. Pak jsem už jen zatla zuby a jela jak drak. Vzhledem k tomu, že mi vše splývá, netuším, jak dlouho to trvalo, ale byla to podle mě chvilička, údajně na 2 kontrakce? Fakt nevím, jen vím, že jsem tlačila a tlačila, podle pokynů přestávala... Hlavička byla venku na 2-3 zatlačení a pak už to padalo ven :s: . A ta neskutečná úleva, když vylezly nožičky a za nimi zbytek té vody....
Najednou vidím řvoucí miminko a hned mi padly do oka ty rudé kulky a pinďa :) . A tak jsi byl Lojzíku venku. A s tebou i tvé krásné skóre 10-10-10. Když se na to zpětně dívám na ten celý dvoudenní chaos, tak bych řekla, že tato fáze toho nejhoršího trvala od 18 hod, kdy jsem ještě psala sms do 20.20. Porodní asistentka říkala, že se otvírám hooodně rychle (no bodejť, když se 2 dny moje děloha rozhoupávala) a pak mě všichni chválili, jak jsem po tak náročném dlouhém porodu našla v sobě tolik sil a tak úžasně své dítě vytlačila. BYLA JSEM NA SEBE PYŠNÁ!!!!
Pak proběhlo nějaké to šití, no, nebudu zacházet do detailu :s: . Jako nebylo to příjemné, ale zažila jsem fakt horší věci.
A ty? Ty jsi byl tak nějak pijánko pohodička :s: . Nejdřív tě dva dny dolujeme ven a když jsi venku, ani prso nechceš, PROSTĚ JSI SE NEPŘICUCNUL! Ani ne půl hodinky nás nechali ležet na sále (místo slibovaných dvou)a pak přišla jakási dětská sestra, že si jde pro miminko. A tak jí říkám a kam s ním jako půjdete???? Tak mi oznámila, že pro mě nemají na šestinedělí místo, že on půjde tam a já jinam a že si ho můžu ráno přijít nakojit. Ve mě by se krve nedořezal. Tak jí říkám NE NE NE. Nejprve jsem si vydupala, že dokud se nepřicucneš k oběma prsům, prostě tě nedám. Naštěstí jsi to zvládl hned, protože sestra byla dost nedočkavá, bylo vidět, že spěchá. Ale trvala jsem na svém. A pak jsem se dožadovala toho, že k tobě prostě co 2-3 hodiny chci v noci chodit!!! Řekli mi, že to nejde!!!! Pak mi tedy slíbili, že můžu přijít v 6 ráno :r: :r: :r: . No a sestra, která mě přijala na oddělení konzervované gynekologie mi oznámila, že nejdřív v 10 ráno po vizitě :r: . Ale kdybys viděl, jak daleko jsi byl!!!! Sanitář se mnou jel několik minut a jel strašně rychle, až mi vlály vlasy :r: . Bylo to něco strašného! Kdybych byla aspoň někde za rohem na chodbě, ale to byla věčnost....
V 5 ráno jsem se prostě zvedla a ještě s jednou maminkou z pokoje jsme šli za sestrou a prostě jí řekli, že máme z šestinedělí dovoleno, že můžeme takto brzo přijít nakojit. Tak nás pustila. Jenže já nedošla ani ke dveřím oddělení a musela se vrátit do postele, držíc se zábradlí, protože jsem prostě omdlívala :r: . V 8 hodin jsem to zkusila znova, mezitím vypila litry sladkého čaje, snědla hroznový cukr, sušenky... a zase jsem nedošla dál jak na sesternu :r: . Tak jsem udělala poslední zoufalý pokus a šla na sesternu, jestli mi nemůžou zavolat saniťáka, že na to šestinedělí prostě nedojdu a ŽE TAM CHCI, ŽE MÁM PRÁVO NA TO PŘIKLÁDAT CO 2 HODINY A UŽ UPLYNULO 10 hOD OD TOHO POSLEDNÍHO PRILOZENÍ. No a odpověď? Zavolejte si manžela, at vás tam odvede. ...Takze kolem 10 hod prijel táta, vzali jsme invalidní vozík a vydali se na výlet. Byla to taková neskutečná úleva!!! A ty jsi na šestinedělí řval a řval a řval :r: Prý jsi jim dal celou noc zabrat. Uplně jsem prožila znovu to, co jsem prožila s Pepinkou, kdy jdem 24 hod po císaři nemohla vstát a nějaké dítě kdesi vdáli řvalo a řvalo LAAA-LAAAA-LAAAA-LAAA a já nepoznala, že je to tvá ségra. A dodnes si to vyčítám :r: . A i z toho důvodu jsem prostě tak moc lpěla na přirozeném porodu, aby toto nenastalo. Abychom mohli hned od začátku být spolu, protože to prostě je strašně moc důležité :r: :r: :r: :r: .
K přestěhování na oddělení šestinedělí naštěstí došlo hned po obědě a já se cítila jak znovuzrozená....Najednou jsem cítila strašný klid v duši, vyrovnanost, uvolnění a prostě jsem si tě opravdu užívala!! Necítila jsem stres, najednou mi přišlo vše přirozené. Když jsi plakal, s úplným klidem jsem si tě přitulila, necítila jsem takovou tu nervozitu, že nevím, co s tebou. I ke kojení jsem přistupovala tak nějak s klidem. jen kdyby to teda tak nebolelo :s: . Musím říct, že to bylo jiné než s tvou sestřičkou a že fakt, že jsi naše druhé děťátko, se prostě projevil - prostě jsem si to tentokrát užívala tak intimněji, nevím, jak to nazvat. V tu danou chvíli jen TY a JA.
K mému překvapení jsem dostala v úterý ráno, tedy po 60 hod po porodu nabídku jít domů. Docela dlouho jsem ji zvažovala, protože mi v tu chvíli ještě neteklo mléko a tušila jsem, že jsem velmi, ale velmi vyčerpaná a potřebuji klid. Nakonec ale zvítězila touha vidět tvou sestřičku, která po celou dobu na šestinedělí nemohla a mohla jsem se s ní stýkat jen na chodbě mimo odděleni. Kdybys viděl, jak byla nešťastná, že za tebou nesmí!!!! Pořád říkala, že chce tam za miminkem, prostě jí nestačilo vidět tě přes sklo :r: Byla z tebe nadšená, poskakovala po chodbě, ale byla moc smutná, že nesmí dál...
Tak jsem řekla, že pojedu domů. Jen jsem měla problém, že taťka mohl přijet až ve 13 hod (nabídku jsem dostala v 10 hod). Tak říkám sestrám, že pojedu domů, ale místo ve 12 budu vyzvednuta až ve 13, že to tatka prostě dřív nestihne. A ony, že můžu zůstat na pokoji, ale postel musím uvolnit ve 12 :n: . Uf. No, nakojila jsem te v 11.59 a nekecám, ve 12.02 přišla sestra převlékat postel :00: . Přišlo mi to jako vrchol, jako tečka za celou touto zvláštní kapitolou Motol. 48 hodin čekám na normální postel a spím na tvrdé koze s prostěradlem uprostřed řvoucích rodiček, dalších 14 hod čekám na to, až se mi uvolní místo na oddělení šestinedělí a budu moci být s tebou a pak dostanu 2 minuty navíc, abych se v klidu zbalila a odešla...
Co dodat? Je ve mě jakási hořkost, nezapomenutelný zážitek, spousta bolesti, přičemž ta psychická převažuje tu fyzickou... Fyzické bolesti jsem zažila také dost, ale to prostě k porodu patří. Jinak si myslím, že toto si žádná rodička nezaslouží. Chápu, že okolnosti prostě byly takové, porodnice praskala ve švech... Narodil jsi se ve zvláštní vlně, kdy bylo během těch dvou dnů denně 20 porodů a pak další dny už třeba jen 2 porody...Všechno pochopím. Personál byl více méně naprosto úžasný. Potkala jsem hodně moc lékařů a všichni do jednoho byli milí, uklidňovali mě...porodní asistentky až na tu jednu byly také skvělé...V podstatě bych asi i vše pochopila....Ale jednu věc ne. Když už nastane taková situace...proč není tak velká porodnice schopna vyčlenit 1-2 sanitáře, kteří by prostě v noci sváželi maminky k miminkům, aby si je mohly nakojit??? není všude psáno, jak je důležité ihned po porodu přikládat miminko co dvě hodiny??? A to já jsem ještě bojovala. Maminka se mnou na pokoji, vyjukaná prvorodička, přiložila své miminko UPLNE POPRVÉ po 24 hod :r: . Prostě se mi z toho chce brečet...
Milý Lojzíčku, nebyl to jednoduchý start, ale už se dívám vpřed a těším se na naše společné dny. A když se na tebe dívám, cítím zas takovou vlnu lásky! Jsi prostě náš malý tvoreček, 4. člen naší rodiny. :h: :h: :h: :h: