Chlap na dvě věci...

Ahoj holky, nechci vám kazit vaše těšeníčka a pohodu, ale nemám absolutně komu se svěřit a trápím se už dva týdny a nevím, co mám dělat. Začalo to tím, že ten můj chlap změnil kvůli penězům v září práci. Čekala ho tří měsíční zkušebka a daleko lepší ohodnocení. Už na začátku ho šéf varoval, že nesnáší hypochondry a lidi, co jsou často nemocný. Pak Lukášovi umřel táta, zařizoval pohřeb a věci okolo a nebyl pár dní v práci a teď v lisopadu ho skolila mužská smrtelná nemoc na sedm (=rýmička) a byl na neschopence, když se vrátil po týdnu do práce, čekala ho výpověď ve zkušební době a od té doby to s ním jde od desíti k pěti... možná i k nule!
Pořád jen leží a chrní. Doma s ničím nepomáhá (uhlí nakonec složila jeho ségra a dřevo bude muset řezat její přítel, kterej tam ani nebydlí). Na pracák si nedojel a jen prohlašuje, že na všechno sere. Včera jsem celý den probrečela a to pak byl i vzteklej a se vším třískal, až se vysypalo sklo u dveří do ložnice. Pak se uklidnil a utěšoval mě, že ví, že za všechno může on a blá blá blá. Bylo mi jedno, co plácá, protože to jsou všechno jen ubohý kecy, kterýma se snaží ospravedlnit hlavně sám před sebou.
Holky, utekla bych od něj daleko, aby o mě už nikdy neslyšel. Je to horší o to, že vím, jak moc tyhle stresy ohrožujou prcka, kterej za svýho otce nemůže. Ale domů s miminem nemůžu, mám s mladším bráchou společnej pokoj a brácha ještě studuje, takže to nepřichází v úvahu. A taky to dilema, jestli zůstat na dítě sama, i když v tomhle případě lepší samotná máma, než nešťastná máma, že...
Můj táta se už tvářil blbě, když jsem mu řekla, že se vdávat nechci, tohle by už asi neskous...
Včera jsem na něj řvala, ať mě uhodí a udělá mi pořádnýho monokla, aby mě už nikdo nenutil se k němu vracet. Vysmál se mi, že on by holku nikdy neuhodil (škoda).
Navíc mi ho všichni vymlouvali, rozešli jsme se totiž spolu před dvěma lety a to dělal podobný kraviny, ale já všem tvrdila, že se změnil. Slepá, zamilovaná... blbá!
Děda má velký byt, ale je mu 85 a nastěhovat se tam se řvoucím novorozencem by byla sobeckost. A ta představa, jak celé rodině dokážu, jak jsem neschopná žít svůj život a jsem závislá na nich, je taky hrůzná!
Vím, že bych musela pracovat i s prckem, jsem účetní a klienti by mi utekli, ale přece nebudu živit z rodičáku a toho co si vydělám neschopnýho línýho chlapa, co mu ani nedochází, že to není normální...
Chce se mi zase brečet. Vůbec nevím, co mám dělat!
Řešily jste někdy podobnou věc? Znáte někoho, kdo byl v podobný situaci? Já fakt nevím, jak dál...

Díky za jakýkoli názor a radu...