Stále uplakane dítě, co s tím?

Děkuji, příběhy se mi moc líbí. Také se mi líbí tvůj přístup k výchově :) také mám teď už 16ti letou dceru :) a bylo to jako u té tvé v pubertě. Její nejhorší období bylo mezi 13-15 rokem. Přesně jako u tebe, ve škole bylo vše bez problémů,co se týče chování, jen si zhoršila známky. No a pak se to najednou zlomilo. Jako kdyby se to stalo přes noc :) teď už je v pohodě. Samozřejmě, že někdy bych jí přetrhla, ale vím, že to nejhorší už je za námi :) No a s tou mladší je potřeba víc trpělivosti. Ráda jsem si přečetla názory všech maminek. A určitě si od každé něco vezmu.

holky, neděste mě s pubertou. Už nyní mám hrůzu z puberty u holky. Je zajímavé že u Ondry se pouberty nebojím. Přitom on byl od miminka opravdu hodně náročné dítě. Ale tak nějak se mi zdá, že je hodně rozumnej. Zato malá mi přijde že je taková rozjívená a hlavně opravdu hodně komunikativní. Ta se dá do řeči i s člověkem, kterého vidí poprvé v životě a někdy mi přijde že je dost vyzívavá :00: . Jsou jí necelé 4 roky, ale dokáže dělat věci, které zrovna moc vhodné nejsou a opravdu jí musíme hodně kočírovat. Přitom jako miminko i batole byla zlatá. Kdyby mohla mít svatozář, tak jí svítí na dálku. Ale nyní :00: :s:

Hm, tak čtu, že v tom nejsem sama :) jako já už z toho teda mírně šílím. Strašně mě to štve. Příklad: vyzvednu holku po obědě, má radost, smějeme se, pohodička a pak jí třeba řeknu, že protože má rukavičky celé od bláta a promočené z hraní venku, že domů dojdeme bez rukaviček. A ona začne : že nééé, že musí mít rukavičky. Já na to, že jsem prostě řekla, že to bude tak jak jsem řekla a že nebude po jejím a ona začne vyvádět. Tak v ten moment už omezuju komunikaci jen na nejnutnější, počkám až se dooblékne a jdeme domů s řevem. Nejdřív mám tendenci jí říkat ať toho nechá, ale pak otupím a vláčím s sebou uřvaný dítě s nudlí u nosu. Lidi na mě koukaj, ale mě je to fuk. Pak přijdeme domů, tam na mě koukaj, co jsem jí provedla. Jako tohle mě štve. A mám obvykle taky po náladě. Potřebovala bych nějaký fígl co jí říct, nebo jak jednat když začne breče. Já vím, že ona si tím chce prostě něco vybrečet. Já nejsem ten typ co poleví. Když prostě něco řeknu, tak to tak bude. Brečení na mě neplatí. Ale tak moc mi vadí to, že i přes to, že vidí, že jsem pak naštvaná, tak to dělá dál.

u nás je to bohužel naprosto stejný. Incident kolem rukaviček jsme měli taky. Nejhorší je, že já děti vyzvedávám kolem 16hodiny. Chodím už do práce a opravdu jsem kolikrát unavená a nemám náladu na nějaké dohadování. Ještě že Ondra je velkej kluk a tohle má za sebou. Jinak bych opravdu zešílela.
Takže když se mi nepovede malou uklidnit ve školce a nebo se stane něco při cestě domu, tak táhnu uřvánka za ruku a jdeme rychle domu. Zajímavej pohled ti řeknu :s: . Někdy je problém 2x do týdne někdy častěji.
Řve kvůli pití, kvůli obrázku který ve školce malovala ale nemá ho v šatničce, řve že chce bonbón, řve že chce sýrový rohlík, řve že chce rukavice /přitom je teplo/, řve že chce klacek, řve že chce jít po trávě apod... Prostě si vždy něco najde.
Rukavice máme vyřešeny. Má jedny ve školce a jedny ve kerých chodí do školky. Takže je malá pravděpodobnost že by je nemohla mít na ruce protože by byly špinavé. Pití máme taky vyřešené, nosím ho v kabelce. Někdy si vzpomene a jindy ne, obrázky mám s paní učitelku domluveny a má je vždy připravené na skříňce.
Ano ustupuju. Ve věcech u kterých to jde. Nervy mám jen jedny a nemůžu se zbytek dne zaobírat řvoucí holkou a na druhou kolej odkopnout Ondru. Takže to dělám takto. Snažím se vyvarovat věcem, které jdou.
Když nastane situace, že se stane něco nečekaného, tak si k malý kleknu a vklidu s ní mluvím (dá mi to strašně zabrat a kolikrát se i koušu do rtu). Hladim jí a říkám, že to bude dobrý a že to vyřešíme doma. Ať nepláče. Potom jí říkám, že ví jak ošklivě vypadají děti, co brečí a že tak přece vypadat nechce. Většinou to zabere. Ono je to opravdu složité. Vše řešit jen přísností taky nejde. Protože dítě může mít opravdu pocit, že je nevyslyšeno a nepochopeno..
Taky jsem Markétě řekla, že když bude takhle hodně uplakaná tak nebudeme kamarádky. Řekla jsem jí, že se vše dá vyřešit. Že pokud jí něco nepůjde, tak ať vklidu řekne o pomoc a že jí ráda pomůžu. Ale když bude brečet, tak ať se nediví, že jí nepomůžu a ještě budu na ní naštvaná :-). Připomínám jí to vždy, když začne natahovat.

To je hezký :) děkuju

Něco jiného by bylo kdyby se vztekala, ale ona brečí, ano vím, že i ten brek je způsob manipulace, ale je dost těžké bít dítě, které lítostivě brečí. Já své děti nebiju nikdy, malá 4,5 taky dost často brečí, ale to si zrovna nemyslím, že je o nastavování hranic, je to o vysvětlování, že věci jdou řešit jinak, přesně tak, jak to dotyčná maminka píše. Pokud je na mě drzá, nebo mě nechce poslechnout, tak potom hranice nastavuju, ne bitím, jinými způsoby,ale když začne brečet, protože se jí nepovedlo nakreslit pejska, tak to promiň, nevím, kde bych tady nastavovala hranice. Takhle děti vychovávám, mám už 18- ti letou a 16- ti letou dceru, obě moc hodné, učí se, sportují, takže už mám vyzkoušeno, že tahle výchova funguje.

Evidentně si víš rady,já jen napsala svůj názor.Já mám JEN to jedno ale vidím v okolí jak dokážou rodiče zprznit svoje dítě tím,že JEN domlouvají.
Je pravda,že tohle chování vidím spíš u holek,takže to asi bude v určitém věku normální.
A za svým si stojím.Výchovné "nazadekdání" ničemu neuškodí,spíš naopak.
Ne však asi v tomhle konkrétním případě.
Přeju bezradné mamince pevné nervy...

Jinak rozhodně nejsem z těch, kdo by odsuzoval druhé za to, že dítku někdy lupnou, jen já na to prostě nemám povahu, tak volím jiné postupy a taky to jde. Děti mají různé etapy při svém vývoji, někdy jsou vzdorovité, někdy lítostivé, někdy drzé, ke každé je potřeba nějak přistoupit, puberta nejstarší dcery byla nejhroznější od 13 do 15, to byly obraty nálad ze vteřinu na vteřinu, nikdy neměla problémy s chováním ve škole, nebo že by se chytala nějaké party, ale nálady si vybíjela na mě, byl to záhul, občas jsem si říkala, že bych měla vzít řemen a pořádně jí naložit i jsem se bála, co bude za pár let, co když mě pošle někam, když ve 13 si dovolí to či ono a ejhle je to pryč a je až na velmi občasné výpadky,milá a kamarádská, poslušná holka :-). Takže nebojte všechno odezní a dobrá výchova a opora v rodině se prostě projeví.Všechny ty stavy, kdy bojujeme s vlastními nervy, kdy jsme vstřícní,i když bychom nejraději řvaly a mlátily, všechno se nám to jednou vrátí.

Víš já si nemyslím, že jsem moc měkká. Umím zvednout hlas a opravdu se zlobit a je mi jedno, jestli se na mě u toho někdo dívá. Na zadek dám opravdu výjimečně, to je pravda. No a jak jsi se ptala, jestli to dělá i ve školce. Tak ano i tam to dělá. Ona je dost svá a má hodné paní učitelky, takže jí dost často nechávají někde samotnou si třeba hrát, když se nechce zapojit a když se zapojí, tak je prý plná energie a nadšení, ale jsou dny, kdy s ní nikdo nehne. Dokonce už i ostatní děti ze třídy mi říkaly, že je ubulená :) já nevím co s tím. Zkoušela jsem toho hodně.

Už je rok, je to už teda lepší??:)
Pač moje dcerka je v podobné situaci:-/