Laparoskopie - jsem zpět a celá :-) Bacha, zase román...

Žiju!!!! Všechno jsem zvládla a jsem živa a zdráva. Ale pěkně popořádku.
Do Sanusu jsem dorazila v neděli v půl čtvrté, chvilku čekala na příjem, sestřička se mě vyptala na pár věcí, vzala si ode mě papíry, řekla mi, že můžu jíst jen do půl páté a pít jen do půlnoci. Ptala jsem se, kdy asi půjdu v pondělí na zákrok, na to mi řekla, že jisté je jen to, že to bude zítra. Ale čas neví. Možná ráno, možná odpoledne, možná večer. Pak jsem se ubytovala a protože jsem mohla jíst jen do půl páté, honem jsem si ještě vypila jogurtový nápoj. Nechtěla jsem jíst nic velkého, abych toho po klystýru vyprodukovala co nejméně… :s: V půl přišel doktor a chtěl můj souhlas s případným odebráním neprůchodného nebo jinak nefunkčního vejcovodu. Ten jsem mu dala a doufala, že mi je snad nevezmou i kdyby byly funkční aby měli poté prachy z IVF. :jawdrop:
Na noc jsem dostala nějaké prášky asi na spaní a šla spát. Brzy ráno mě vzbudila sestra a dala mi klystýr. Celý den se nic nedělo a já měla odpoledne už docela žízeň, tak jsem si alespoň vlhčila rty a vnitřek pusy vodou, protože to bylo celkem nepříjemné. Přišla sestřička, že mi dá infuzi, tak jsem se ještě honem osprchovala a pak mi ji dala, ustrojila mě do andělíčka a podkolenek. Tuším o půl jedné mi přišla říct, že za cca půl hodinky půjdu na řadu. Pořád jsem tak trochu pospávala a čekala, nic se nedělo. Pak jsem dostala ještě injekci do zadku a došla si na záchod. Mezitím mi došla kapačka. V půl čtvrté pro mě přišly dvě sestry a jela jsem na sál. Najednou hroznej frkot. Chtěla jsem se jít ještě vyčurat, ale už mi to nedovolily. Na sále jsem se dvakrát přesouvala z lůžka na lůžko. Bylo tam strašně moc lidí a mě byla zima. Zřízenci, sestry, doktor a všichni mi něco říkali. Do té žíly, co jsem měla infuzi mi dali narkózu, na prst kolíček na snímání, na stehno nějaký plíšek, pamatuju si, že se mě sestřička ptala od koho mám napsaný ten Prednison a pak už asi nic. Vůbec nevím, kdy a jak jsem usnula. Probudila jsem se asi v šest (byly tam hodiny), někdo se mě ptal, jestli se slyšíme a pak mi říkali, ať sebou tolik nešiju, asi jsem se převalovala. Chvilku jsem měla rozmazaný pohled a vůbec jsem nemohla mluvit, jako bych měla hroznej chrapot (to bylo prý z té trubičky na dýchání). Dostala jsem napít a chtělo se mi na záchod. Tak jsem dostala mísu. Za chvilinku se mi chtělo znovu, ale do mísy už mi to nešlo. Tak se mnou sestřička dojela s postelí k záchodu a už jsem šla sama. Viděli, že už mi nic není, tak přišel doktor, zeptal se, jak mi je a pustil mě na pokoj. Tam jsem se navečeřela a bylo mi fajn. Vůbec nic mi nebylo. Prostě nic, jen mě trochu bolelo kolem pupíku. Nakonec mi nic nebrali, takže jsem neměla ani drén, jen mám zalepený pupík. Cítila jsem se naprosto báječně. Fakt.
Ráno přišla vizita a řekl mi, že vše proběhlo v pohodě, nic mi nenašli a vše je OK, takže můžu domů. Dostala jsem zase nějaké papíry a po deváté hodině jsem frčela domů. Kromě pupku mě nic nebolelo a ani nebolí. Prostě nic. Včera jsem ještě skoro celý den spala a dneska ráno mě jen bolela hlava, tak jsem si vzala ibalgin a ten zabral i na hlavu i na pupík, takže teď mě nebolí vůbec nic. Jen trochu krvácím, ale to je asi normální. Pohoda.
Musím teda uznat, že se chovali naprosto profesionálně, sestřičky byly ochotné a milé a díky tomu, jak se cítím, musím uznat, že jsou to fakt machři. Smekám před doktorem, je teda šikovnej. 9.2. jdu k němu na kontrolu, musím mu něco přinést. A sestřičkám nahoru taky. I když je to jejich práce, jsem jim fakt všem vděčná!
Důležité je i to, že mám vejcovody v pořádku. To jsem ráda. A jsem ráda, že jsem to podstoupila a mám klid. I když to bylo takové vynucené a podle většiny dotázaných zbytečné, tak jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat a šla do toho. A hurá, mám to zdárně za sebou. Nechci to nijak zakřiknout, ale v takhle hladkej průběh jsem nedoufala ani v těch nejdivočejších snech. Je to paráda.
Takže holčiny, pokud o tom uvažujete, určitě se fakt není čeho bát, já jsem toho živým důkazem. :one: