Jak se naše Simonka vyklubala na svět

Tak si říkám, že po téměř šesti měsících od porodu by bylo na čase si zavzpomínat a sepsat, co že se to vlastně dělo :-)

Termín porodu podle UTZ jsem měla stanovený na 12.září 2011, naivně jsem od 38tt čekala, kdy UŽ konečně bude malá chtít na svět a ono nic. Tři dny před termínem jsem se odvážně vydala na 100km výlet směr Znojemské vinobraní a ani po 11hodinách vytrvalého chození se stále nic nedělo, kromě toho, že nohy jsem měla oteklé ještě druhý den ráno :-)

14.září (dva dny po termínu) jsem jela už asi po sedmé opět na monitor do porodnice, kde jsem se dozvěděla, že se stále nic nechystá, :n: ačkoliv týden před tím jsem byla připravená k porodu. Snažila jsem se o sto šest všemi "osvědčenými" metodami, jako pití maliníkového čaje, umývání oken, chození po schodech, častý sex, odvar ze skořice, přinutit to naše miminečko, aby konečně zachtělo opustit maminčino bříško. :€O: Ale naše dcerunka byla už v bříšku tvrdohlavá po mamince a tak si vše naplánovala dle svého :-) :€s€:

17. září, celých 5 dní po termínu, jsem si už říkala, že opravdu neporodím. :n: :( Ale ve 12hodin v poledne jsem začala pociťovat jakési cosi, co připomínalo lehkou bolest při MS, když se to opakovalo asi po třetí a bolest začala zesilovat, zpozorněla jsem a začala zapisovat časy s tím, že toto už prostě MUSÍ být kontrakce k porodu. říkala jsem si, že když to bude takhle pokračovat, tak porod zvládnu levou zadní - blbec!!!
Po šesti hodinách vytrvalého zapisování (kontrakce pravidelně po 10minutách) se vše ustálilo a intervaly se prodlužovali i na půl hodiny. V noci se to ustálilo asi na tři hodiny zcela, takže jsem se mohla aspoň trošičku vyspat. Ovšem celá natěšená jsem stejně nemohla usnout a stále jsem hlídala, kdy je další kontrakce a poctivě jsem zapisovala. :dance:

18. září nad ránem se začaly zase zpravidelňovat, až byly naráz po sedmi - pěti minutách. V poledne (to jsem měla za sebou již 24hodin kontrakcí) už byly kontrakce tak silné, že jsem řekla příteli, ať připraví tašku do porodnice, vezme si sebou nejnutnější věci, že se jen osprchuju a jedeme si pro miminko :e): Jenže mi, hrdince, nějak nedocházelo, že kontrakce jsou už po dvou minutách a porodnici mám 30km. Ve sprše jsem už řvala na celý dům a přítel mě musel doslova vytáhnout ze sprchy, jelikož díky kontrakcím už jsem nebyla schopna ani se postavit. Z domu jsme odjížděli něco po poledni a ještě z auta jsem volala své mámě, která stíhala omdlívat za mě :-) :€):

Příjem k porodu byl po 13hodině, kdy mi bylo na monitoru vysvětleno, že mám kontrakce prodýchávat na třikrát (jenže já na doporučení vyloženě kašlala, jelikož se to nedalo prodýchat ani na desetkrát, natož na třikrát) :spid: a po kontrole mi dr sdělila, že jsem otevřená pouze na dva prsty a že si tam ještě pobudu. :$$: :#o: Pomyslela jsem si, že pokud se tato bolest má ještě několik hodin táhnout a stupňovat, nehodlám se toho účastnit a pojedu domů :€):

Po monitoru jsem přešla na pokoj, vyfasovala jsem košili, převlékla jsem se, udělali klystýr :sick: (fakt lahoda, myslela jsem, že se ani nestihnu dokutálet na wc) a po klystýru už za mnou přišel přítel. Ten celý natěšený vytáhl foťák a při mé další asi už tisícáté šílené kontrakci mi řekl: "Sluníčko usměj se, vyfotím nás". Pomyslela jsem si něco o kudle v zádech a řvala jsem dál jako tur na celý špitál :-) :€z€: Každých 15min mě chodila kontrolovat mladá studentka medicíny a občas přišla i PA, která mě dokázala vždy akorát naštvat, jelikož mi pokládala nejdebilnější otázky zrovna, když jsem měla kontrakci a opravdu jsem nemohla ani dýchat, natož mluvit. V 16h mi praskla voda a já byla otevřená na 6cm, po 28hodinách kontrakcí!!! Myslela jsem, že je to opravdu moje poslední hodinka. Od doby, co praskla voda, kontrakce ještě zesílily, ačkoliv jsem myslela, že už to ani nejde, a při každé kontrakci vytékala plodová voda - opravdu přijemné :-D Snažila jsem si ulevit od bolesti ve sprše a na balónu, ovšem všechno marně. V 17:10 přišla PA a řekla po prohlédnutí mi řekla jen: "Jdeme na to". Já (prvorodička) nechápala na co a stále jsem si řvala tu svou. Začala mě usměrňovat, kdy mám tlačit a jak tlačit. Jenže jelikož jsem samozřejmě tlačila špatně a neustále se unavovala řvaním od bolesti, tak se malé zhoršil tep a PA řekla dr, že to bude na sekci. :|€|: :w: :§) V tu chvíli mě polilo horko a dostala jsem strašný strach o to naše malé štěstíčko. PA mi řekla, ať si přejdu na sál (kde se dělají císaře), byla jsem na porodním boxu pro přirozené porody. Tak jsem se tedy v kontrakcích horko těžko dobelhala bez pomoci na sál, kde mi sestra řekla, ať si vyskočím na lehátko - kdybych nebyla na pokraji všech sil, asi ji něčím trefím. Přišel doktor, doktorka a tři PA. Tlačila jsem, jak mi řekli, ale bohužel jsem měla přirostlou placentu a nedařilo se. Dr řekla PA, aby donesla vakupres, že jinak je to akutní císař. Dostala jsem šílený strach, doktor mi skočil na břicho, ucítila jsem ostrou bolest - nástřih a ve snaze porodit spontáně své dítě jsem z posledních sil zabrala a malá byla venku!! :||): :heart: :\x: :c: ♥ KONEČNĚ po 30hodinách kontrakcí a neskutečné bolesti jsem zahlédla to maličké stvořeníčko ♥ Jediné, na co jsem se zmohla, než jsem odpadla vyčerpáním, bylo se zeptat, jaktože malá nepláče, jestli dýchá. Přítel mě pohladil po vlasech, řekl mi, že mi děkuje a že jsem statečná a šel z druhé strany za maličkou. Já ležela polomrtvá na lehátku, jen jsem cítila, že mi něco píchli do ruky, sestra se ani neobtěžovala mi to sdělit, takže jsem ucukla a musela píchat znova (na odloučení placenty). Nebyla jsem schopna ani otevřít oči a podívat se na maličkou, jen jsem slyšela, že má 52cm a 3700g. Pak mě dr zašívala (auuuu!!!!) a tatínek dostal poprvé do náruče naši holčičku ♥ :h: Tolik štěstí, co jsem pocítila při pohledu na něj s naší holčičkou v náručí, jsem ještě nikdy nezažila. Byl to neopakovatelný okamžik. Přiložil mi ji k prsu na kojení a maličká se krásně přisála. Simonka byla nádherná, měla dlouhé černé vlásky, nádherná očička, kterými pozorovala, kdožeto vlastně jsme :-) :h: :h: A tatínek byl celý dojatý, že ani mluvit nemohl :-) Nechali nás 2 hodiny o samotě, PA mě jen chodila kontrolovat, jestli jsem v pořádku, protože jsem ztratila hodně krve. Tatínek si choval svoji holčičku, koukali na sebe a byl opravdu šťastný. Maminka zatím odeslala sms rodině a známým, že už jsme RODINA! A užívali jsme si těch prvních společných chvilek. :h:

Potom PA řekla tatínkovi, ať odvede maličkou na novorozenecké a mě doprovodí do sprchy. Horko těžko jsem slezla z lehátka, při pohledu na svoje nechutné, podivně tvarované, popraskané břicho jsem se málem vyvrátila. Nevím proč jsem si naivně myslela, že břicho zmizí s miminkem :-)) Ve sprše se mi udělalo zle a přítel musel rychle zavolat PA, která mě stihla chytit těsně před pádem na podlahu a posadit na křeslo. Takže bylo jasné, že malou mi už ten den nedají (20h večer), nebyla jsem schopná vstát. Odvezli mě na pokoj, přítel se se mnou rozloučil a musel jít. :(

Najednou mi bylo strašné smutno, že nemám své miminko u sebe, svoji maličkou holčičku, to maličké bezbranné tělíčko, které přeci POTŘEBUJE svoji maminku u sebe. :( :|€|: :heart: Připadala jsem si jako matka, která selhala hned v první chvíli :-( Brečela jsem do polštáře a chtěla mít svoji holčičku vedle sebe! Po tolika hodinách bolestí a boji o holý život své holčičky jsem nevěděla, kde je, jak jí je, jestli mě nepotřebuje :-( Bylo to strašné!!!! :|€|: Nesměla jsem vstát (ani to nešlo), takže jsem si pro ni nemohla jít. Bylo 21h a další dvě maminky na pokoji už spali a jejich miminečka také, takže ani je jsem nemohla poprosit o pomoc. Počítala jsem minuty, kdy uplyne pět hodin po porodu. Řekla jsem si, že pokud zvládnu sama sprchu, zvládnu se postarat i o svoji holčičku! Celá maximálně vyčerpaná jsem ve 23hodin šla do sprchy, ačkoliv jsem sotva stála na nohách, motala se mi hlava a kolena se mi podlamovaly, prostě jsem šla do sprchy jen kvůli tomu, abych mohla mít maličkou u sebe. Ve sprše jsem znovu málem omdlela, ale naštěstí jsem to zvládla a vrátila se do postele, kde jsem opět začala brečet, protože mi bylo jasné, že nemám síly, abych si šla pro maličkou a postarala se o ni. Znovu strašný pocit bezmoci a toho, že jsem selhala, že nejsem u ní, když mě potřebuje, že chudinka neví, co se děje, kde je maminka a proč je tam tolik cizích lidí....ještě teď se mi hrnou slzy do očí :-( Když přišla o půlnoci sestra zkontrolovat, jestli jsem v pořádku, vyprosila jsem si, aby mi maličkou donesla aspoň na chvíli! Ta mě odbyla větou, že malá potřebuje klid a odpočinout si - copak já bych ji sakra ublížila a nenechala ji spát??? Vždyť jsem její matka!!!!!! :#o: :spid: :spid: I přesto mi ji donesla, opět jsem plakala dojetím, že ji mám u sebe (hormony) a nemohla se na ni vynadívat. Byla strašně nádherná, krásná a NAŠE ♥ Ráno v sedm hodin už jsem ji k sobě dostala, i když mě samotné nebylo stále vůbec dobře. A od té doby jsme spolu každičký a já i přes všechny starosti a strasti nepřestávám děkovat, za její život ♥ MILUJI TĚ, SIMONKO!!!!!♥ :h: :h: tvoje maminka