Nejkrásnější den.......

Tak dnes 11.03.2009 mně čeká indukce-vyvolání porodu. No to je mazec, docela se bojím o toho našeho mimíska.
V noci jsem se moc nevyspala, poslíčci byli stále silnější ale nakonec zase ustaly.
Tak jedem.......ozval se můj přítel z obýváku, ať to máš už za sebou. Hrozně mně podporuje a pomáhá hlavně psychicky.
Přijeli jsme do nemocnice, opravdu mně přepadaly obavy, jelikož jsem četla docela negativní články o vyvolání na netu. No, nic.....musíme to zvládnout, uklidňuji se.
Vcházím do ordinace a vítá mně mladá doktorka, zrovna při prohlídce mně chytil další poslíček na což gynekoložka reagovala: máte dobrý nález, tak Vás pošleme hnedle na porodní, souhlasíte? Jen jsem se zmohla na kývnutí hlavou.
Přeběhly jsme s přítelem na druhou stranu chodby, kde je porodní oddělení a zazvonily.....
No, tak si vezměte věci a pojďte se převléknout - vítala nás sestřička...
Přítel najednou zblednul, vzápětí zčervenal....... říkám: tak už tu musím zůstat.....a on na to: ou, a proč? No byl tak trochu vedle.
Vysvětlila jsem mu, že pokud nechce k porodu tak mně tu musí teď nechat samotnou.....no úplně ho to rozhodilo, nakonec mi vlepil pusu, dal telefon a odešel.
Já ho totiž u porodu nechtěla, nechtěla jsem u porodu nikoho, ani mou sestru - zasloužilou matku 5 dětiček, která se nabízela už od začátku, že pomůže.
Převlékla jsem se tedy do nemocniční košilky.... a sedla na dle pokynů sedla do křesla kde natáčí odezvy srdíčka a aktivitu dělohy.........no začalo mi tvrdnout břicho neskutečným zspůsobem....a znovu nastoupily poslíčci .....takže akce dělohy vykreslovala veliké kopce.
Za chviličku přiběhla doktorka, která mne prohlížela, jukla na to a povídá: tak paní píchneme vodu, tabletku dávat nebudeme - je zbytečná......ulevilo se mi, přešla jsem z jedné místnosti do druhé - dostala klistýr...........pár minut jsem poletovala jak zblázněná a po úplném vypráznění jsem si opět šla lehnou na lehátko v sesterně. Sestřička přistoupila a píchla mi vodu, no není to zrovna příjemné ale dá se to vydržet, jen jsem celou tu dobu měla hrozný strach o malou. Jukla jsem na hodiny bylo 12:06 hod.
Pomalu se rozjížděli kontrakce.....byli sice nepravidelné ale rozmezí mezi nimi bylo 2-8 minutek, chodila jsem si, sprchovala se, skákala na balonu, a v duchu říkala: tak jestli jsou tohle porodní bolesti tak je to v pohodě. kolem 17 hod. přiběhla lékařka a prohlédla mně: tak je to pořád na 2, trošku tomu pomůžeme a dáme kapačku a injekci na změkčení, souhlasíte? jen jsem ze sebe vydala: dobře, když myslíte?
Dostala jsem tedy injekci do zadku a kapačku do ruky, ležela jsem a náhle mně začala chytat křeč do ruky co byla ta kapačka.....přišla sestřička, tak jí to povídám a ptám se jestli si můžu chodit nebo na balón, sprcha už nepřipadala v úvahu (byla jsem oblečená a stím monstrem na kapačku bych se tam ani nevešla :-) ) a ona na to: je to dýcháním, musíte si dýchat, zkuste si co je pro Vás lepší jestli hluboké nádechy a výdechy a nebo krátké psí dýchání, zkuste to rozhýbat, chodit si samozřejmně můžete a na bylón také.....no dobrá, tak jsem se zvedla, ruce i nohy mi brněly. Hlavou mi prolítlo: "jen abych sebou netřískla", měla jsem pořád strach o malou v bříšku, i kdyš každou chvílku přiběhla sestřička a poslouchala její srdíčko, pro mně to prostě nebylo dost často.......bolesti se začali stupňovat a byly snad každou 2 minutku......kolem 19hod opět přiběhla doktorka, optala se mně jak se cítím, co bolest a vůbec.....prohlédla mně a říká: je to na pět, choď te, si skákejte na balónu, dělejte co je Vám příjemné.....No samozřejmně ve chvíli bolestí mi nebylo příjemné vůbec nic....dýchala jsem jak o závod.....myslím že ani náš pes to takhle rychle nedokáže..... :-) ale právě to mi pomáhalo tu bolest vydržet.......
v 19:37 přišla sestřička, a já ji povídám: mám strašný tlak na konečník, ale už je to skoro bez pauzy a hrozné nutkání tlačit...... sestřička - porodní asistenstka natáhla rukavice: tak se maminko položte já na to kouknu......hmátla do mně: no téda tak teď to byla rychlost už jste připravená na porod, zkuste si trošku a opatrně zatlačit, no už cítím hlavinku, tak šupky na míč, já Vám pobalím věci ať je máte pohromadě a půjdeme rodit.....
V 19:50 jsem byla na sále a tlačila.......porodní asistentka, mi móc pomohla.....pořád kontrolovala odezvy miminka a podporovala mně při tlačení...prostě byla super....... ve 20:00 už byla na sále i doktorka: tak maminko a teď budeme pořádně tlačit.........až ucítíte kontrakci tak pořádně zatlačte........zdálo se mi to hrozně dlouhé.....bolest jako takovou jsem už nevnímala, dokonce jsem ani nezaregistrovala že mně paní doktorka na střihla....no a ve 20:09 úleva....malá Angelika se vyklubala na svět......byla sice malinko namodrala, šňuru měla kolem krčku - ale nestahovala ji a kolem nožičky......okamžitě začala plakat.........sestřička z dětského přiskočila a zabalila ji do osušky a odnesla k ošetření do vedlejší místnosti.........byla jsem šťastná, slyšela tu ji ještě chvilku plakat.......
z úlevy mně vyrušila doktorka: tak a teď jsem se i zapomněla podívat jestli je to holčička a nebo chlapeček..... vyvalila jsem na ní oči: to neva, hlavně aby to bylo zdravé
ještě odebraly krev z pupečníkové šňůry a pak jsem vytlačila i placentu.....tu už jsem skoro necítila.
Jelikož jsem alergická na mysocain, takže šití proběhlo pouze za pomoci umrtvovacího spreye, ze začátku jsem to ani necítila - protože právě v tu chvíli mi donesli Angeličku a přiložily mi ji k prsu. Angelička měla 3520g a 51cm. První co jsem vypustila z úst: ta je nádherná, nosánek mápo tátovi.....no, úplně jsem se nad svou ratolestí rozplívala.
Pak ji zase odnesly a já začala vnímat to šití - dost to bolelo.....a bylo nepříjemné.
Po šití mně nechaly odpočinou, samozřejmě nezamouřila jsem oka, volala příteli, mamce a sestře a také bráchovi - kteří už slavily od odpoledne, takže už byli pěkně napití a pak převezly na odd. šestinedělek.... a konečně v 23:10 mi Angeličku dovezli.
Ještě ten večer jsem si říkala: už do toho fakt nepudu, druhý den: ale jo ještě jedno bych zvládla ale císařem.....no a třetí den: klidně bych do toho šla ještě víckrát.
Na všechnu bolest jsem zapomněla a den 11.03.2009 byl mým nejkrásnějším dnem.
Děkuji všem kdo si přečetly mou zkušenost s porodem. Třebas někomu pomůže, jako mně pomohly příběhy ostatních maminek.
papa Lisa a Angelika