Bulvovic mánička a její cesta na třetí monitoring

Půl páté ráno.
Otevírám oči. Pravá ruka pálí jako čert, bodá v ní od loktu až po konečky prstů. S velkou námahou si sedám, paži mrtvolně podél těla a nutím se vstát. Scénář opakující se tuto noc již po šesté.
"Doufejme, že to po porodu odezní. Musíte vydržet! Kdyby bolest přetrvávala, pošlu vás na EMG, jestli to přeci jenom není syndrom karpálního tunelu.", oznamovala mi před několika dny doktorka vlídným hlasem a já se připitoměle usmívala a souhlasně pokyvovala hlavou.
Odebírám se do kotelny, v baráku kosa, je nutné zatopit. Napadá mě, že bych při té příležitosti mohla onu horní končetinu položit na poleno a pokusit se ji utít sekerou. Tato iniciativa mě opouští ihned poté, co se do prstů vrátí cit a v kotli zaplápolá oranžové teplo.

Čtvrt na osm.
Úspěšně jsem vyhnala děti do školy, tříletého synka zavedla do školky a řítím se na svou cestu divočinou. Poučená z minula, kdy se mi tenisky lepily k asfaltce a kůže díky bodu mrazu dostávala nádech světle modré, navlékla jsem na sebe krom mikiny i kabát a pletené ponožky. V polovině cesty, za částí s hustým křovím, vysokými stromy, čtyřmetrovou strží a skrýší s koroptvemi, už sotva lezu. Nicméně na zastávku dorazím včas. Řekla bych, že můžu konkurovat svému minulému rekordu v rychlochůzi.
V autobuse sundávám kabát a následně mikinu, kterou zdobí velká propocená kola v podpaží a mapa afrického kontinentu na zádech.

Půl desáté.
Plná nadějí usedám u doktora do pohodlného křesla, sestra zapíná kardiotokograf. Syn se tentokrát nenechá dvakrát pobízet a mele sebou téměř celých dvacet minut. K mojí nelibosti se aktivita dělohy s každým dalším monitorem snižuje. Doktor mě při prohlídce ujišťuje, že se uvidíme i příští týden. Nasadím křečovitý úsměv a myslím si svoje. Porodím asi s prvním jarním dnem. Ačkoli vím, že těhotenství trvá 40 týdnů z nějakého podstatného důvodu, jako převážná většina žen si dva týdny před porodem přeju jediné: porodit, nejlépe hned. Hryžu si prsty zoufalstvím. Hryžu si je pokaždé,
-když se svým širokým pozadím vyplním téměř celý prostor WC a prosím nenarozené dítě, aby uvolnilo místo velké potřebě
-když se z polohy vleže musím protočit na všechny čtyři a teprve potom jsem schopná vstát
-nebo když mi vylítnou žaludeční šťávy do jícnu i po blbé sklenici vody
Otáčím se rozmrzele na podpatku a vyrážím směrem k autobusovému nádraží.

Tři čtvrtě na jedenáct.
Nastupuju jako poslední. S obřím pupkem, obří taškou přes rameno a igelitkou potravin v chromé pravačce. Usedám na jedno z posledních volných míst a po celou hodinu svižné jízdy se soustředím na to, abych se nezřítila do uličky.

Půl třetí.
Lebedím s dětmi v obýváku, talíř plný špaget a sýrové omáčky. A v tom mě dcera požádá o nějaké drobné. Hledám peněženku. Za pár minut už hledáme všichni a i na místech jako je lednice, spíž nebo krabička, kam obvykle dáváme sušenky. Peněženka je prostě pryč. Zachvacuje mě panika. Nový občanský průkaz, kreditní karta, kartičky zdravotních pojišťoven mých dětí a hotovost. Všechno pryč. Sedím u PC a zjišťuju telefonní čísla na banku, místní policii i na společnost, s jejímiž autobusy jsem dneska cestovala.

Pět hodin.
Řasenka mi udělala pod spodními víčky nádherný černý oblouk. Břicho tvrdne, a já se houpu v ložnici na koberci ze strany na stranu, jak to dělával Hitler. Karta zablokovaná, na policii mě odkázali na MÚ, na MÚ už nikdo není a telefonní číslo na dopravní společnost je jaksi hluchá. Když v tom se rozehraje telefon. Na displeji číslo, které neznám. Nadechnu se. Na druhém konci se ozve dětská sestra:
"Paní Bulvová! Volal nám řidič autobusu, našel vaši peněženku a v ní krom dokladů i vizitku na naši ordinaci. Hned nám zavolal a poprosil, abychom vám na něj předali kontakt."
Zatlačuju slzy a snažím se nepištět.

Šest hodin.
Volám řidiči. Pan Políšek je milý a domlouvá si se mnou sraz během svojí služby. Stačí počkat na zastávce v danou hodinu, peněženku mi předá. Tlemím se jak slunce na hnoji a značně vyčerpaná kolem deváté večer usínám.

Čtyři hodiny ráno, následující den.
Otevírám oči. Tuto noc již popáté. Tentokrát mě budí křeč v dlani. Koušu do polštáře. Chvíli na to vstávám a odcházím do kotelny. Ze špalku se na mne směje sekera...